V den po svátku Povýšení svatého kříže vzpomíná církev na bolesti Panny Marie, které trpěla ve spojení se svým Synem. V 15. století se začíná šířit úcta k jejím sedmi bolestem: 1. při předpovědi Simeonově(Lk 2,34-35),2. při útěku do Egypta (Mt 2, 13-15), 3. při hledání ztraceného Ježíše v jeruzalémském chrámě (Lk 2, 41-52), 4. při cestě na Golgotu, 5. při ukřižování Ježíše, 6. při snímání Ježíše z kříže, 7. při ukládání Ježíše do hrobu. Od roku 1423 se začala slavit památka Panny Marie Bolestné v pátek před Květnou nedělí a v roce 1727 bylo její slavení rozšířeno pro celou církev. Od roku 1667 ji slavil řád servitů jako hlavní svátek třetí zářijovou neděli; Pius VII. zavedl (1814) i tento druhý svátek pro celou církev jako poděkování za svůj šťastný návrat ze zajetí a v roce 1913 byl pro něj stanoven den 15. září. Při úpravě kalendáře po II. vatikánském koncilu byly oba tyto svátky spojeny v jeden a slaví se dnešního dne.
Modlitba se čtením
Bože, shlédni a pomoz.
Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
Vedle kříže Matka stála,
slzy žalem prolévala,
když pněl na něm její Syn.
Její duši rozechvělou,
sklíčenou a rozbolněnou
roztínal meč ostřím svým.
Nevýslovně zarmoucena
byla Panna vyvolená,
Matka Pána našeho.
Jak se celá žalem chvěla
dobrá Matka, když viděla
trpět Syna drahého.
Kdo by za slzy se styděl,
kdyby Matku Pána viděl
v jejím bolu nesmírném?
Kdo by necítil s ní v hoři,
kdyby viděl Matku Boží
tolik trpět se Synem?
To pro hříchy lidu svého
vidí Syna zmučeného,
jak byl krutě zbičován.
Vidí, jak Syn sladký všemi
byl při smrti opuštěný,
jak vydechl duši Pán.
Dej mi, Kriste, po smrti mé,
ať mne tvoje Matka přijme
do tvé slávy vítězné. Amen.
PSALMODIE
Ant. 1 Pane, kéž tě dosáhne můj hlas, svoji tvář mi neukrývej.
Pane, vyslyš moje prosby, *
kéž tě dosáhne můj hlas!
Svoji tvář mi neukrývej *
v dnešní strastiplný den.
Nakloň ke mně ucho svoje, *
pospěš na mé volání!
Dny mé jako dým se tratí, *
v kostech spaluje mě žár.
Srdce schne jak zprahlá tráva, *
zapomínám už i jíst.
Sténáním a nářkem stálým *
už jen kost a kůže jsem,
podobám se ptáku v poušti, *
jsem jak sýček v sutinách,
chřadnu, naříkám jak ptáče *
osiřelé na střeše.
Stále běsní nepřátelé, *
tupí mě a klnou mi.
Popel jídám jako chleba, *
ředím nápoj slzami,
pro tvůj hněv a rozhorlení: *
zdvihls mě – a svrhl zpět!
Mé dny jsou stín klesající, *
sám jak tráva uvadám. △
Ant. Pane, kéž tě dosáhne můj hlas, svoji tvář mi neukrývej.
Ant. 2 Shlédni, Pane, na prosby ubohých.
Avšak ty, Pane, trváš věčně, *
tvé jméno z rodu do rodu.
Vstaň, ustrň se zas nad Siónem, *
nadešel k slitování čas.
Milují jej tví služebníci, *
pláčí nad jeho zřícením.
Národy budou ctít tvé jméno, *
tvou slávu všichni králové,
až zbuduje Pán Sión znova, *
zjeví se ve své nádheře,
až k prosbě bezmocných se skloní, *
nezhrdne jejich modlitbou.
Tak budiž psáno pro budoucí, *
ať příští národ Pána ctí!
Neboť Pán shlédl ze svatyně, *
on z nebe na zem popatřil,
zajatců vzdechy aby slyšel, *
zachránil ty, jimž hrozí smrt.
Pak synové tvých služebníků *
přebývat budou v bezpečí
a jejich potomstvo i nadál *
před tvojí tváří potrvá
k cti tvého jména na Sióně, *
k tvé chvále v Jeruzalémě,
až národy a celé říše *
se k službě Páně shromáždí. △
Ant. Shlédni, Pane, na prosby ubohých.
Ant. 3 Založil jsi zemi, Pane, nebesa jsou dílem tvým.
Cestou ochabla má síla, *
dej mi znát těch pár mých dní,
z půlky jich mě neodváděj! *
Věky věků je tvých let!
Dávno založil jsi zemi, *
nebesa jsou dílem tvým:
pominou, ty budeš dále; †
rozpadnou se jako šat, *
změníš je, jak šat se mění.
Ty však stále stejný trváš, *
roků tvých je bez konce. △
Ant. Založil jsi zemi, Pane, nebesa jsou dílem tvým.
Poslyš, můj lide, mé naučení.
Slovům mých úst nyní nastav uši!
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy proroka Ezechiela
Ez 8,1-6.16 – 9,11
Soud nad hříšným Jeruzalémem
Šestého roku šestého měsíce pátého dne měsíce; když jsem byl ve svém domě a přední judští mužové seděli přede mnou, náhle na mně spočinula ruka Pána, Hospodina.
Měl jsem vidění: hle – postava jakoby muže: dolů od toho, co se zdálo být jeho bedry, byl oheň, a od jeho beder vzhůru to vypadalo jako zář, jako blyštící se kov. A cosi jako vztažená ruka mě uchopilo za kštici hlavy a síla mě zdvihla mezi zemi a nebe a uvedla mě v Božím vidění do Jeruzaléma ke vchodu vnitřní brány, směřující k severu, kde byla postavena modla, která budí žárlivost.
A hle – zjevila se tu velebnost Boha Izraele jako ve vidění, které jsem měl v údolí. Řekl mi: „Synu člověka, zdvihni oči k severu!“ Zdvihl jsem oči k severu, a hle – na severu oltářové brány u vchodu byla ta modla žárlivosti. Tu mi řekl: „Synu člověka, vidíš, co tito lidé činí? Veliké ohavnosti, které zde páchá dům Izraele, abych se vzdálil od své svatyně. Avšak uvidíš ohavnosti ještě větší!“
Pak mě zavedl do vnitřního nádvoří Hospodinova domu, a hle – u vchodu do Hospodinova chrámu mezi předsíní a oltářem se pětadvacet mužů, obrácených zády k Hospodinovu chrámu a tváří na východ, klanělo slunci. Potom mi řekl: „Viděl jsi to, synu člověka? Copak je to Judovu domu málo páchat ohavnosti, které tu činí, když naplňují i zemi násilím a zase mě popouzejí k hněvu? Pohleď, dávají si ratolest k nosu! Proto také já s nimi naložím v hněvu. Mé oko jim neodpustí a nesmiluji se; i když budou volat k mým uším velkým hlasem, nevyslyším je!“
Zatímco jsem poslouchal, volal velikým hlasem: „Přiblížili se ti, kteří mají potrestat město, a každý má v ruce smrtící nástroj.“ A hle – šest mužů přicházelo cestou od hořejší brány, která směřuje k severu, a každý měl svůj nástroj zhouby v ruce. S nimi byl jeden muž, oděný lněným rouchem, a měl po boku písařské potřeby; vešli a postavili se vedle měděného oltáře. Zatím se velebnost Izraelova Boha zdvihla z cherubů, na nichž byla, ke chrámovému prahu. Hospodin pak zavolal muže, který byl oblečen ve lněné roucho a měl po boku písařské potřeby, a řekl mu: „Jdi městem Jeruzalémem a poznamenej křížem čela mužů naříkajících a truchlících nade všemi ohavnostmi, které se v něm dějí.“ Ostatním však řekl tak, že jsem to slyšel: „Jděte městem za ním a bijte, ať se vaše oko nesmiluje, buďte bez lítosti! Starce, jinocha, pannu, děti i ženy bijte až do vyhubení. Nikoho se však nedotýkejte, kdo má znamení kříže! Začněte od mé svatyně!“
Začali tedy od oněch předních mužů, kteří byli před chrámem. A řekl jim: „Znesvěťte chrám, pobitými naplňte nádvoří! Vyjděte!“ Vyšli tedy a pobíjeli v městě.
Zatímco zabíjeli a já jsem zůstal sám, padl jsem na tvář a volal jsem: „Ach běda, Pane, Hospodine, chceš snad zahubit všechno, co zbývá z Izraele, když vyléváš na Jeruzalém svůj hněv?“ Tu mi řekl: „Převeliká je nepravost Izraelova a Judova domu, země je naplněna krví a město nespravedlností, neboť říkají: Hospodin opustil zemi a Hospodin nevidí. Proto jim ani mé oko neodpustí a neslituji se; jejich chování jim přičtu k tíži.“
A hle – muž, který byl oblečen ve lněné roucho a měl po boku psací potřeby, hlásil: „Udělal jsem, jak jsi mi rozkázal.“
RESPONSORIUM
Mt 24,15.21.22; Zj 7,3
Až tedy uvidíte ohavnou spoušť, jak je na svatém místě, tehdy bude veliké soužení, a kdyby ty dny nebyly zkráceny, nikdo by se nezachránil. * Kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny.
Neškoďte zemi ani moři, dokud nepoznamenáme na čele služebníky našeho Boha. * Kvůli.
DRUHÉ ČTENÍ
Z kázání svatého opata Bernarda
(Sermo in dom. infra oct. Assumptionis, 14-15: Opera omnia, Edit. Cisterc. 5 [1968], 273-274)
U Ježíšova kříže stála jeho matka
O mučednictví Panny Marie se dovídáme z proroctví Simeonova i ze samotné zprávy o umučení Páně. Stařec Simeon říká o chlapci Ježíšovi: On je ustanoven jako znamení, kterému se bude odporovat. A Marii řekl: I tvou vlastní duší pronikne meč.
Opravdu, blahoslavená Matko, tvou duší pronikl meč. Jinak, kdyby jí nepronikl, neprobodl by tělo tvého Syna. Neboť když tvůj Ježíš – on patří sice všem, ale zvláště tobě – vydechl naposled, ukrutné kopí se už ani nedotklo jeho duše; nešetřilo sice ani mrtvého, ale už mu nemohlo ublížit, jenom mu otevřelo bok; tvou duší však proniklo. Vždyť jeho duše už tam nebyla, ale tvoje nemohla být z těla vytržena. A tvou duší pronikla tak silná bolest, že tě můžeme právem uctívat jako víc než mučednici, neboť to, jak jsi v soucitu trpěla s ním, převyšovalo všechen pocit tělesného utrpení.
Což pro tebe nebyla ostřejší než meč ta slova: Ženo, to je tvůj syn? Vždyť ta slova pronikla opravdu duší a zasahovala až do rozdělení duše a ducha. Jaká to výměna! Je ti odevzdán Jan místo Ježíše, služebník místo Pána, učedník místo Mistra, syn Zebedeův místo Syna Božího, pouhý člověk místo pravého Boha. Jak by tato slova nepronikla tvou duší, tak citlivou, když při pouhé vzpomínce na ně puká i naše srdce, ačkoli je kamenné a tvrdé jako železo?
Nedivte se, bratři, že lze nazvat Marii mučednicí v duši. Může se divit jen ten, kdo si nevzpomíná, že slyšel, jak Pavel uvádí mezi největšími zločiny pohanů jejich bezcitnost. K něčemu takovému mělo srdce Mariino daleko; kéž mají k tomu daleko i její nepatrní služebníci.
Ale snad někdo řekne: „Což nevěděla předem, že Kristus zemře?“ Ano, nepochybně věděla. „Což nedoufala, že zase ihned vstane?“ Ano, jistě pevně doufala. „A přesto měla takovou bolest, když byl ukřižován?“ Ano, měla tak velikou bolest. Ale co je to s tebou, bratře, a odkud máš tu svou moudrost: proč se divíš víc tomu, že Maria trpěla spolu se svým Synem, než že on trpěl? Jestliže on mohl zemřít i tělesně, nemohla ona spolu s ním umírat v srdci? To první způsobila láska, nad kterou nikdo neměl větší; i to druhé způsobila láska, která po lásce Kristově neměla sobě podobnou.
RESPONSORIUM
Lk 23,33; Jan 19,25; srov. Lk 2,35
Když došli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali ho tam. * U Ježíšova kříže stála jeho matka.
Tehdy její svatou duší pronikl meč bolesti. * U Ježíšova.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, tys posiloval Pannu Marii, když stála pod křížem svého Syna a prožívala jeho bolesti; pomáhej i své církvi, aby účastí na Kristově utrpení dosáhla také slávy vzkříšení. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.
© 1999-2026 J. Vidéky