Narodil se v roce 1231 v Benátkách v šlechtické rodině. Velmi brzy ztratil otce, jeho matka vstoupila do kláštera cisterciaček a Jakuba vychovávala babička. Klášterní prostředí, v němž žila jeho matka, na něj silně působilo. V sedmnácti letech se rozhodl rozdat všechen zděděný majetek a vstoupit do Řádu kazatelů. Horlivě následoval příklad svatého Dominika. Pro své spolubratry byl vzorem v zachovávání řehole. Neměl dar výmluvnosti, jako kazatel nevynikl, ale obrovskou práci vykonal ve zpovědnici. To byl jeho nejplodnější apoštolát, jímž získal mnoho duší pro Boha. Čeho nedosáhl svými slovy, dokázal svou modlitbou. Poslední léta svého života trpěl bolestivou nemocí. I nadále však poctivě a přesně zachovával všechna pravidla řeholního života. Zemřel ve Forli 31. května 1314. Jeho kult schválil 22. září 1621 Řehoř XV. V roce 1939 bylo jeho tělo přeneseno do klášterního kostela sv. Jana a Pavla v Benátkách.
Modlitba se čtením
Bože, shlédni a pomoz.
Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
V noci a časně ráno:
Když kohout svým kuropěním
temno noci půlí již
a nám z nitra vypuzuje
ponuré tmy chmurnou tíž,
pokorné a naše vroucí
prosby, vlídný Bože, slyš.
Přišels jako světlo, mocný,
bdělý strážce lidí všech,
právě, když se všude ztajil
půlnočního ticha dech,
a jakoby závoj smrti
ležel na všech předmětech.
Přišels, Kriste, vytrhnout nás
ze zlého snu zajetí,
zadarmo nás vysvobodit
ze žaláře temnoty,
přinést světlo, s kterým máme
k tobě žitím kráčeti.
Sláva Otci a též tobě,
rovněž Duchu Svatému,
životu všech, světlu, míru,
Bohu trojjedinému,
vznešenému navždy Božstvu,
jménu nad vše sladkému. Amen.
Během dne:
Stůj při nás, Tvůrce laskavý,
ty slávo záře Otcovy,
když nás tvá milost opustí,
chvíme se plni úzkosti.
Když prodchnuti však Duchem jsme
a v nitru Boha neseme,
nic nepořídí zrádce zlý
proti nám svými osidly.
Kéž v pozemském svém jednání,
k němuž jsme v žití vázáni,
se těžce neproviníme,
a řádem tvým se řídíme.
Laskavý Vládce, Ježíši,
buď s Otcem ti čest nejvyšší,
i Duchu, který těší nás,
po všechny věky, v každý čas. Amen.
PSALMODIE
Ant. 1 Můj Bože, před zlobou bezbožníků nestraň se mých úpěnlivých proseb.
Nakloň, Bože, sluch k mé modlitbě, *
nestraň se mých úpěnlivých proseb,
slyš mě pozorně a vyslyš mě, *
neklidný jsem ve své sklíčenosti.
Zděšený jsem křikem nepřátel, *
útiskem a zlobou bezbožníků.
Rozpoutali zhoubu proti mně, *
zuřivě se na mne osopují.
Srdce se mi v prsou tetelí, *
úzkost smrtelná mě zachvátila.
Padá na mě strach a zděšení, *
leží na mně nevýslovná hrůza.
Říkám si: „Mít křídla holubí, *
uletěl bych, až bych došel klidu.“
Uletěl bych rád co nejdále, *
noclehem bych zůstal někde v poušti.
Vyhledal bych si tam útulek *
na ochranu před divokým vichrem. △
Ant. Můj Bože, před zlobou bezbožníků nestraň se mých úpěnlivých proseb.
Ant. 2 Pán nás vysvobodil z rukou zákeřného nepřítele.
(Zachraň mě) před bouřením jejich hrdel, Pane, †
před záplavou jejich jazyků. *
V městě vidím násilí a sváry.
Ve dne v noci brousí kolem něj, †
po hradebních zdech je obcházejí, *
uvnitř vládne bezpráví a útisk.
V jeho středu číhá záhuba, *
klam a křivda z tržišť neodchází.
Kdyby potupil mě nepřítel, *
křivdu od něj dovedl bych snášet;
kdyby na mě tak zle dotíral, *
kdo mě nenávidí, schoval bych se.
Tys však to byl, člověk jako já, *
ty, můj blízký důvěrník a přítel!
Slasti přátelství jsme ty a já *
prožívali spolu v domě Páně. △
Ant. Pán nás vysvobodil z rukou zákeřného nepřítele.
Ant. 3 Svěř se Pánu ve své nesnázi, a on tě zachová.
Já však budu k Pánu volat dál, *
Pán se smiluje a zachrání mne.
Večer, za jitra i v poledne *
budu kvílet z hloubi svého srdce.
On mé naříkání vyslyší, *
vysvobodí pokojně můj život.
Neboť lučištníci blízko jsou, *
z blízkosti už na mne dotírají.
Ismael a Jaalam a ti, *
kteří obývají na východě,
na výměnu nepřistupují, *
neboť odmítají bát se Boha.
Každý proti jeho přátelům *
zdvíhá ruku, znesvěcuje smlouvu.
Nad máslo je hladší jeho řeč, *
ale v srdci hotoví se k boji;
slova lahodnější oleje, *
ale jsou to vytasené meče.
Svěř se Pánu ve své nesnázi, †
on tě zachová a nedopustí, *
aby spravedlivý padl navždy.
Je však, Pane, svrhneš do hrobu, *
že se muži krvaví a lstiví
nedožijí půlky života! *
Kdežto já jen v tebe důvěřuji. △
Ant. Svěř se Pánu ve své nesnázi, a on tě zachová.
Můj synu, dbej na moji moudrost.
K mým výrokům nakloň své ucho.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy Job
12,1-25
Job odpovídá, že Boží prozřetelnost přesahuje všechnu lidskou moudrost
Job se ujal slova a řekl:
„Opravdu, vy jste dokonalí lidé,
s vámi vymře moudrost!
Ale já mám rozum jako vy,
v ničem za vámi nejsem.
Kdo by nebyl podobně nadán?
Svému bližnímu mám být pro posměch
já, který vzýval Boha, aby mě slyšel,
pro posměch já – spravedlivý, bezúhonný?
Nešťastný zaslouží potupu – myslí si šťastný
– úder patří ubožákům.
V klidu jsou stany kořistníků,
v bezpečí jsou ti, kdo dráždí Boha,
kdo proti Bohu zdvíhají ruku.
Jen se ptej na to zvířat, a ta tě poučí,
nebeského ptactva, a to ti oznámí,
nebo mluv k zemi, a ta ti odpoví,
budou ti to vypravovat mořské ryby.
Kdo by v tom všem nepoznal,
že to způsobila Hospodinova ruka?
V jeho ruce je všechno živé;
dech každého smrtelníka.
Copak ucho nezkoumá slova
a neochutnává patro pokrm?
Je moudrost jen u starců,
znamená dlouhý věk rozumnost?
Jen u Boha je moudrost a síla,
on má radu a důmysl.
Když on boří, už se to nevystaví,
když někoho zavře, nikdo už neotevře.
Když zadrží vodu, nastává sucho,
když ji vypustí, země je zpustošena.
U něho je moc a úspěch,
na něm závisí ten, kdo bloudí i svádí.
Hlupáky dělá z rádců,
rozumu zbavuje vládce.
Ozdoby strhuje králům,
zástěru ponížení jim přivazuje kolem beder.
Do bídy přivádí kněze,
siláky sráží k pádu.
Výmluvným odnímá výřečnost,
úsudek bere starcům.
Vylévá potupu na urozené,
rozvazuje pás velmožům.
Tajnosti zjevuje z temnot,
co je ve stínu, vyvádí k světlu.
Povyšuje národy a zas je hubí,
dává jim vyrůst a pak je opouští.
Odnímá rozum vůdcům lidu,
nechá je bloudit v pustině bez cest,
takže tápají v temnotách,
jak opilci vrávorají.“
RESPONSORIUM
Job 12,13.14; 23,13
Jen u Boha je moudrost a síla, on má radu a důmysl. * Když on boří, už se to nevystaví, když někoho zavře, nikdo už neotevře.
On rozhodl – kdo ho zadrží? Co si přeje, to uskuteční. * Když on.
DRUHÉ ČTENÍ
Z dekretu II. vatikánského koncilu o službě a životě kněží
(Presbyterorum ordinis, n. 12)
Povolání kněží k dokonalosti
Svátostí kněžství se kněží připodobňují Kristu Knězi. Jsouce služebníky Krista-Hlavy, mají jako spolupracovníci biskupského sboru stavět a budovat celé Kristovo tělo, jímž je církev. Již při křestním zasvěcení dostali jako všichni křesťané dar a znamení takového povolání a milosti, že přes všechnu lidskou slabost mohou a mají usilovat o dokonalost podle slova Páně: Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.
O tuto dokonalost mají ovšem usilovat obzvlášť kněží; ti se totiž přijetím kněžství zasvětili Bohu novým způsobem a stali se živými nástroji Krista, věčného Kněze, takže jsou s to v každém čase pokračovat v jeho podivuhodném díle, které svou nebeskou silou obnovilo celé lidské společenství.
Každý kněz tedy představuje svým způsobem samého Krista, a proto se mu také dostává zvláštní milosti, aby mohl ve službě těm, kdo jsou mu svěřeni, a celému Božímu lidu lépe následovat toho, jejž zastupuje, a aby slabost jeho lidské přirozenosti nalézala lék ve svatosti toho, který se pro nás stal veleknězem svatým, nevinným, neposkvrněným, odděleným od hříšníků.
Kristus, kterého Otec posvětil, tj. zasvětil a poslal na svět, vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil si nás, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivým v konání dobrých skutků; a tak skrze umučení vstoupil do své slávy. Podobně kněží: posvěceni pomazáním Svatého Ducha a posláni Kristem umrtvují v sobě skutky těla a cele se dávají do služby lidem; a tak ve svatosti, jíž je Kristus štědře obdarovává, jsou s to dosáhnout mužné zralosti.
A jsou-li poslušní ducha Kristova, který je oživuje a vede, konáním služby Ducha a spravedlnosti se pevně zakotvují v duchovním životě. Vždyť samy každodenní posvátné úkony a vůbec celá jejich služba, kterou vykonávají ve společenství s biskupem a ostatními kněžími, je usměrňují k dokonalosti života.
A vlastní svatost kněží zase značnou měrou přispívá k tomu, aby svou službu konali s užitkem: ačkoli totiž může Boží milost uskutečňovat dílo spásy i prostřednictvím nehodných služebníků, přece dává Bůh zpravidla přednost tomu, že svoje podivuhodné skutky vyjevuje prostřednictvím těch, kteří jsou otevřenější vůči podnětům a vedení Ducha Svatého a v důsledku svého důvěrného spojení s Kristem a pro svatost svého života mohou s apoštolem říkat: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.
RESPONSORIUM
1 Sol 2,8; Gal 4,19
Nejraději bych vám nejen odevzdal Boží radostnou zvěst, ale dal za vás i vlastní život. * Tak velice jsem si vás oblíbil.
Moje děti, znovu vás bolestně rodím, dokud nenabudete podoby Kristovy. * Tak velice.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, ve své prozřetelnosti jsi dal svému lidu blahoslaveného Jakuba, aby ho vedl k hlubšímu pochopení tajemství spásy; pro jeho zásluhy a příklad života nám dopřej, ať vždy opravdověji poznáváme Krista a svým životem se mu stále více podobáme. Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.
© 1999-2026 J. Vidéky