Z knihy Zjevení svatého apoštola Jana

20,1-15

Konečný soud nad drakem

Já, Jan, jsem viděl anděla sestupujícího z nebe: v ruce držel klíč od propasti a velký řetěz. Popadl draka, toho starého hada, to je ďábla čili satana, spoutal ho na tisíc let, svrhl ho do propasti, zavřel ji a svrchu zapečetil, aby už přestal svádět národy, pokud se nedovrší tisíc let. Potom musí být na krátký čas rozvázán.

A viděl jsem trůny i ty, kteří se na ně posadili a jimž bylo dáno právo vykonat soud, a také duše těch, kteří byli popraveni pro Ježíšovo svědectví a pro Boží slovo, a ty, kteří se neklaněli šelmě a jejímu obrazu a nepřijali její znamení na čelo nebo na ruku: ti ožili a ujali se vlády s Kristem na tisíc let. Ostatní mrtví nebudou moci ožít, dokud se nedovrší těch tisíc let. To je první vzkříšení. Blažený a svatý je ten, kdo má účast na tomto prvním vzkříšení! Nad takovými druhá smrt nemá moc, ale budou kněžími Boha a Krista a s ním budou kralovat tisíc let.

Až pak těch tisíc let přejde, satan bude puštěn ze svého žaláře, půjde svádět národy na čtyřech stranách země, Góga a Magóga, a shromáždí je k válce. Jejich počet je jako mořského písku. Vytáhli na širý povrch země a obklíčili tábor svatých a milované město. Ale z nebe spadl oheň a strávil je. Ďábel pak, který je sváděl, byl hozen do močálu ohně a síry, kde už je i šelma a lživý prorok, a budou mučeni ve dne v noci na věčné věky.

Pak jsem uviděl velký bělostný trůn a toho, který na něm seděl. Před jeho tváří prchla země i nebesa, a nezůstala po nich stopa. A viděl jsem mrtvé, velké i malé, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Také jiná kniha, kniha života, byla otevřena. A ti mrtví byli souzeni podle toho, co v těch knihách stálo, podle svých skutků.

Moře vydalo mrtvé, kteří byli v něm, i Smrt a Podsvětí vydaly svoje mrtvé a každý byl souzen podle svých skutků. Pak byly Smrt a Podsvětí vhozeny do ohnivého močálu. To je druhá smrt: ohnivý močál. O kom se zjistilo, že není zapsán v knize života, byl vhozen do ohnivého močálu.

RESPONSORIUM

1 Kor 15,25.26; srov. Zj 20,13.14

Kristus musí kralovat, dokud mu Bůh nepoloží všechny jeho nepřátele k nohám. * Jako poslední nepřítel pak bude zničena smrt, aleluja.

Tehdy smrt a podsvětí vydají svoje mrtvé a smrt i podsvětí budou vhozeny do ohnivého močálu. * Jako.

Jedno ze dvou následujících:

Z listu svatého Vincence Ferrerského magistrovi Řádu kazatelů Jeanu de Puinoix [Žánu de Pünoa]

(Ed. P. Fages, Notes et documents de l’histoire de saint Vincent Ferrier, Louvain–Paris 1905, 109-111)

Apoštolský život bratra kazatele

[Nejctihodnější magistře a otče, z důvodu nesčetných úkolů, které mě zaměstnávaly, jsem Vaší ctihodnosti nebyl schopen napsat tehdy, jak by se slušelo. Neboť – to mluvím pravdu – od chvíle odchodu z Romans až dosud bylo třeba, abych všude kázal shromážděnému lidu, často i dvakrát denně, někdy i třikrát, abych nadto slavil zpívanou mši, takže mi po cestě, jídle a spánku nezbýval čas na jiné věci, ba bylo třeba, abych si po cestě připravoval kázání. Aby mi však nebylo připisováno jako nedbalost nebo pohrdání, že bych se tolik dní, týdnů a měsíců vyhýbal psaní, i při tolika úkolech jsem každodenně věnoval čas tomu, abych Vám alespoň popsal cestu, kterou konám.]

Ať tedy víte, ctihodný otče, že po odchodu z Romans, kde jste mě naposledy poslal na cestu, jsem celé tři měsíce byl dosud zde v Dauphiné [Dofine] a kázal jsem Boží slovo ve městech, obcích a vesnicích, kde jsem dosud nebyl. Navštívil jsem především tři věhlasná heretická údolí v arcidiecézi Embrun: první se nazývá Lucern, druhé L’Argentière [Laržantiér] a třetí Valpure [Valpür]. Ještě před mým příchodem již dvakrát nebo třikrát z Boží milosti se zbožností a úctou přijala nauku katolické pravdy, ale chtěl jsem je znovu navštívit k jejich posílení a útěše. Poté jsem na ústní i písemné žádosti a prosby mnohých přešel do Lombardie, kde jsem rok a měsíc kázal v mnoha Vám podřízených městech, obcích a vesnicích a na mnohé žádosti ještě dále, jmenovitě pod vládou markrabství Montferrat. V oněch zaalpských oblastech jsem nalezl mnohá údolí heretiků, jak valdenských, tak katarských, především v turínské diecézi, a všechna jsem je postupně navštívil, abych v nich kázal víru a nauku katolické pravdy a usvědčoval je z jejich omylů, takže z milosrdenství Božího přijali vroucně, s velkou zbožností a úctou pravdu víry, když mě v tom Pán provázel a potvrzoval moje slova.

Pochopil jsem, že hlavní příčinou jejich hereze a omylů je nedostatek kázání. Oni obyvatelé mě zpravili o tom, že už třicet let jim kázali pouze valdenští bludaři, kteří k nim obvykle přicházeli dvakrát ročně z Aquileje. Uvaž tedy, ctihodný magistře, jak veliká je vina církevních představených i ostatních, kteří z povahy svého úřadu nebo poslání jim mají kázat, ale spíše hledí na to, aby klidně žili ve velkých městech a domech v krásných komnatách s jejich pohodlím. A zatím duše, pro jejichž spásu Kristus zemřel, hynou nedostatkem duchovní stravy, protože není, kdo by dětem lámal chléb. Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Prosím proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.

[Nyní pomlčím o jednom heretickém biskupovi, kterého jsem našel v jednom z jejich údolí, jež se jmenuje Luforio, jak se mnou chtěl skrytě mluvit a obrátil se; o valdenských školách, které jsem našel v údolí Val d’Angrogne [Valdangroň], a o jejich uzavření; o katarských bludařích v údolí Val di Pont [Valdipon], jak se obrátili od své zvrácenosti; taktéž o bludařích v údolí Val di Lanzo, k nimž kdysi utekli vrahové svatého mučedníka Petra de Ruffia, jakým způsobem se ke mně chovali; rovněž o ukončení sporů mezi guelfy a ghibelliny; také o všeobecném usmíření v těchto oblastech a o jiných nesčetných věcech, které Bůh ráčil vykonat ke své slávě a k užitku duší. V tom všem však budiž Bůh veleben.

Po strávení třinácti měsíců v Lombardii jsem přišel již před pěti měsíci do Savojska na žádost mnohých církevních i světských představených. S velkým zápalem jsem tam navštívil pět diecézí z mnoha nacházejících se v Savojsku, a to Sion, Aostu, Tarentaise [Tarantéz], Maurienne [Morien]a Grenoble. Obcházel jsem města, obce a vesnice a kázal jsem v nich více nebo méně podle toho, jak se to jevilo prospěšným. Právě jsem v diecézi ženevské.

V oněch oblastech jsem mezi jinými velkými omyly nalezl jeden velmi rozšířený, že každoročně konají shromáždění ke cti svatého Orientu, tj. Slunce. Moji spolubratři i františkáni, ostatní řeholníci a rovněž faráři mi se strachem říkali, abych se neodvažoval proti tomuto omylu kázat nebo cokoli říkat, neboť měli strach, protože jim hrozili smrtí a odpírali jim almužny a placení dávek. Nyní se zaměřuji hlavně na tento blud a denně proti němu kážu, neboť Pán mi pomáhá a posiluje moje slova, a tak byl tento blud vskutku vykořeněn. Tito lidé nyní přicházejí a s bolestí toho litují, když slyší, že se tak velice mýlili ve víře. Protože Boží milostí byl tento omyl zcela vykořeněn, mám brzo jít do lausannské [lozanské] diecéze, kde se mnoho lidí, především rolníků, veřejně klaní Slunci jako Bohu a hned ráno se k němu uctivě obracejí s modlitbou. Sám lausannský biskup ke mně dvakrát nebo třikrát pokorně přišel a zapřísahal mě naléhavě, abych zašel do jeho diecéze, kde je mnoho údolí heretiků na hranicích se Savojskem a Německem, což jsem mu přislíbil. Slyšel jsem, že bludaři v těchto údolích jsou velmi obávaní a smělí. Ale s důvěrou v Boží milosrdenství mám v úmyslu tam jít a kázat tam v blízké postní době. Jaká bude vůle v nebesích, tak ať se stane.]

Můj socius Antonín i já s ním se Vám, ctihodný otče, poníženě odevzdáváme; kéž by Vás Syn Panny neustále zachovával jako příklad a ochranu svaté řeholní observance. Amen.

[Nakonec jsem tento list vlastnoručně podepsal dne 17. prosince roku 1403 v městě Ženevě.

Neužitečný Kristův služebník a Váš ponížený syn bratr kazatel Vincenc.]

RESPONSORIUM

Srov. 1 Sol 1,9-10; 3,12.13

Obrátili jste se k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a pravému a očekávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých. * Ten nás vysvobodil od blížícího se Božího hněvu. Aleluja.

Ať ve vás Pán rozhojňuje stále víc a více lásku a posilní vaše srdce, abyste byli svatí, až přijde náš Pán Ježíš Kristus. * Ten nás.

Nebo:

Z pojednání „O duchovním životě“ od svatého Vincence Ferrerského

(Kap. 13: ed. Garganta–Forcada, 513-514)

O způsobu kázání

Při kázání a v promluvách užívej k vylíčení jednotlivých událostí mluvy prosté, hovoř jako doma; a jak můžeš, uváděj příklady, aby se každý hříšník, který ten hřích má, cítil tvým kázáním osobně zasažen, jako bys mluvil jen pro něho. Mluv přitom tak, aby bylo vidět, že tvá slova nevycházejí z duše pyšné ani rozezlené, nýbrž z hlubin otcovské lásky a dobroty, jako když otce bolí, že jeho děti hřeší nebo je stihla těžká nemoc nebo že leží v hluboké propasti a on se je snaží vytáhnout, zachránit a přímo mateřsky ošetřit. Nebo jako ten, kdo se těší z jejich pokroku a z jejich naděje na rajskou slávu.

Takový způsob se osvědčil a přináší posluchačům prospěch. Neboť všeobecné řeči o ctnostech a nepravostech posluchače příliš neosloví.

Také když zpovídáš a chceš malomyslné laskavě povzbudit nebo naopak tvrději pohrozit zatvrzelým, vždycky měj srdce láskyplné, ať hříšník skutečně cítí, že tvá slova vycházejí jen z čisté lásky. Laskavá a vlídná slova ať proto vždycky mají přednost před přísnými.

Chceš-li ovšem být duším svých bližních opravdu užitečný, obrať se nejprve celým srdcem k Bohu a přednes mu prostě svou žádost, aby ti dal milost pravé lásky, která je souhrnem všech ctností. S její pomocí pak dokážeš všechno, co si přeješ.

RESPONSORIUM

2 Tim 4,2; srov. Sk 26,20b

Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj * s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky. Aleluja.

Kázal jsem národům, aby se napravily a vrátily se k Bohu. * S všestrannou trpělivostí.