Z druhé knihy Samuelovy

11,1-17.26-27

Davidův hřích

Na jaře příštího roku, v době, kdy králové táhnou do pole, David vyslal Joaba a s ním své bojovníky a celého Izraele. Zpustošili území Ammonitů a oblehli Rabbat. David však zůstal v Jeruzalémě.

Jednou k večeru vstal David ze svého lůžka a procházel se na střeše královského domu. Tu spatřil ze střechy ženu, která se koupala; žena byla na pohled velmi hezká. David poslal vyptat se na ženu. Řekli mu: „Vždyť je to Batšeba, dcera Eliamova, manželka Chetity Uriáše.“ David poslal posly, aby ji přivedli, a když k němu vešla, spal s ní. Žena počala a dala to Davidovi vědět: „Počala jsem.“

David pak poslal k Joabovi: „Pošli ke mně Chetitu Uriáše.“ A Joab poslal Uriáše k Davidovi. Když Uriáš k němu přišel, tázal se ho, daří-li se dobře Joabovi a mužstvu a jak pokračuje válka. Potom řekl David Uriášovi: „Zajdi do svého domu a umyj si nohy.“ Když Uriáš vyšel z královského paláce, poslali za ním k uctění královské jídlo. Uriáš však se uložil u vchodu do královského paláce se služebníky svého pána a do svého domu nezašel. David dostal zprávu: „Uriáš do svého domu nezašel.“

Když oznámili Davidovi, že Uriáš do svého domu nezašel, otázal se David Uriáše: „Což jsi nepřišel z cesty? Proč jsi tedy nezašel do svého domu?“ Uriáš Davidovi odvětil: „Archa, Izrael i Juda sídlí v stanech, můj pán Joab i služebníci mého pána táboří v poli. A já bych měl vstoupit do svého domu, jíst a pít a spát se svou ženou? Jakože jsi živ, jakože živa je tvá duše, něčeho takového se nedopustím!“ David Uriášovi řekl: „Pobuď tu ještě dnes, zítra tě propustím.“ Uriáš tedy zůstal v Jeruzalémě toho dne i nazítří. David ho pozval, aby s ním jedl a pil, a opil ho. On však večer vyšel a ulehl na svém loži se služebníky svého pána. Do svého domu nezašel.

Druhého dne napsal David Joabovi list a poslal ho po Uriášovi. V listě psal takto: „Postavte Uriáše dopředu do nejprudšího boje. Potom od něho ustupte, aby byl ubit a zemřel.“ Když tedy Joab obhlédl město, postavil Uriáše na místo, kde zpozoroval, že jsou udatní protivníci. Když mužové z města udělali výpad, zaútočili na Joaba, a v mužstvu byli padlí, i mezi Davidovými bojovníky, a smrt našel i Chetita Uriáš.

Když Uriášova žena uslyšela, že její muž Uriáš je mrtev, naříkala nad svým manželem. Jakmile však smutek pominul, David pro ni poslal, přijal ji do svého domu a ona se stala jeho ženou. Porodila mu pak syna. Ale v očích Hospodinových bylo zlé, co David spáchal.

RESPONSORIUM

Srov. 2 Sam 12,9; Ex 20,2.13.14

Chetitu Uriáše jsi zabil mečem a jeho ženu sis vzal za manželku. * Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem a dopustil ses toho, co je v jeho očích zlé?

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země. Nezabiješ, nezcizoložíš. * Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem a dopustil ses toho, co je v jeho očích zlé?

Jedno ze dvou následujících:

Z dopisu bl. Pier Giorgia Frassatiho jeho mladému příteli Antonínu Villanimu, 31 srpna 1923.

(P. G. Frassati, Lettere, ed. L. Frassati, Brescia 1976, pp. 149-151)

Radost z přílušnosti k rodině sv. Dominika a vroucí touha uskutečňvat její charisma.

Těší mě, že chceš patřit k veliké rodině sv. Dominika, o které Dante říká, že tam „lze dlít, když cesta nezláká tě křivá.“ Závazky tam jsou nepatrné, stejně dobře víš, že bych nemohl být členem nějakého řádu, který je příliš náročný.

Když sv. Dominik založil „Třetí řád“, založil ho jako vojsko pro boj s kacíři. Tehdy tam byla pravidla velmi přísná – žili téměř podle původní řehole Prvního řádu – ale to se nyní změnilo, a z původních přísných pravidel nezbylo téměř nic. Je třeba ale modlit se každý den dominikánské mariánské hodinky neb růženec, ale ani to nezavazuje pod těžkým hříchem, kdybys to snad jednou nebo i vícekrát vynechal.

Doufám, že budeš mít obláčku v nádherném turínském kostele, takže Ti budu nablízku, abych Tě bratrsky objal. Už tak jsme pokrevní bratři skrze krev našeho Pána Ježíše Krista, a teď jimi budeme dvakrát tolik, protože budeme mít i společného otce svatého Dominika.

Potěšilo by mě, kdybys přijal jméno „bratr Jeroným“; ne proto, že i já se tak jako syn sv. Dominika jmenuji, ale proto, že mi to připomíná jednu postavu, která je mi je drahá tak jako Tobě, který se mnou sdílíš stejný názor na zkažené mravy: jde o osobu Jeronýma Savonaroly, jehož jméno nehodně nosím. Protože velice obdivuji tohoto bratra, který zemřel jako světec na popravišti, chtěl jsem si ho jako terciář vzít za vzor, ačkoli mi tolik schází, abych ho následoval. Popřemýšlej a napiš mi, co si o tom myslíš.

Děkuji Ti také jménem svých rodičů za pěkná slova, která je v těchto dnech tak potěšila, zvláště když nejsou jen myšlena, ale vycházejí z Tvého srdce, tak jako i já ho cítím blízko sebe v této chvíli. Pozdravy Tvým rodičům a Tobě vše nejlepší v Kristu Ježíši.

Bratr Jeroným.

RESPONSORIUM

Srov. Sir 15,5.3

Pán ho oblékl rouchem radosti: * Korunoval ho slávou.

Pán ho sytil chlebem života a poznání, dal mu pít vodu moudrosti. * Korunoval ho slávou.

Nebo:

2 Tim 1,9-10

Bůh nás povolal svým svatým povoláním z milosti, kterou nyní zjevil * příchodem našeho Spasitele Ježíše Krista.

On zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život. * Příchodem našeho Spasitele Ježíše Krista.

Nebo:

Ze svědectví otce Martina Stanislava Gilleta OP, magistra Řádu bratří kazatelů a biskupa

(AA.VV., P.G. Frassati Terziario Domenicano. Ricordi, Testimonianze e Studi, Bologna 1985, pp. 93-95)

V Bohu nacházel radost života a ve dvaceti čtyřech letech v něm našel i sílu zemřít.

Když jsem byl v roce 1922 v Turíně na jubilejních oslavách svatého Dominika, měl jsem příležitost poznat během posvátných obřadů, které se tam tak slavnostně konaly, některé univerzitány z dominikánského Třetího řádu. Všichni byli sympatičtí, ale jeden mi utkvěl v paměti díky svému osobnímu kouzlu. Vycházela z něho zvláštní přitažlivost plná dobrosrdečnosti. Jmenoval se Pier Giorgio Frassati.

Pier Giorgio patřil k oné výjimečné skupině mládeže, kterou dnes už najdeme téměř ve všech universitních centrech, která má idealistickou touhu po nadpřirozenu spolu s opravdovou povahou apoštolů. Byl to sice ještě tenkrát jenom student, ale už na něm bylo vidět, jakým mužem jednou bude: ne zrovna intelektuál, který dá celý život do služeb svých myšlenek, ale spíše muž činu, rozhodnutý dát své myšlení do služeb života.

Tento mladík považoval za svůj program „jednat jako křesťan“; čímž myslel jak vnitřní život, tak vnější aktivity; život osobní, stejně tak i rodinný a společenský. Jednat pro něj znamenalo především žít; tedy myslet, vnímat, milovat, využít všechny zdroje a možnosti přirozenosti i milosti.

Nejhlubším pramenem jeho aktivity, která vycházela z celé jeho bytosti byl Bůh lásky, jehož přítomnost ho přímo opájela. Tam nacházel radost života a ve dvaceti čtyřech letech tam našel i sílu zemřít. Celý svůj studentský život prožil jako zbožný mladík. Tahle zbožnost mu ale neuhasila jiskru v oku, nezachmuřila tvář, neztratil úsměv na rtech. Naopak! Celý zářil radostí, protože nechával celou svou přirozenost rozkvést na Božím slunci. Všechny ideály, které rozechvívají srdce a jsou vedené křesťanským duchem, nacházely u něj domov, a to s takovou samozřejmostí a velkodušností, že v tom neměl rovného.

Miloval především svoji rodinu: byl smutný, když ji musel opustit a radoval se, když se k ní vracel. Stejně tak miloval i svou vlast, kterou považoval za svou širší rodinu, a církev, jako vlast, která zahrnuje svět duchovní. Tyto postoje se v jeho srdci nesvářily, ale harmonizovaly a vzájemně posilovaly. Miloval církev, jako matku všech. Ochotně a velkodušně by za ni dal i svůj život. V církvi se také zajímal o druhé, zvláště o chudé. Hladovým dával i to málo, co měl; těm, kterým chyběla láska, nabízel své srdce, a nešťastníkům, kteří o Bohu nic nevědí a žijí v duchovní samotě, šel příkladem jako spravedlivý, který žije svou víru, a tak je přiváděl k Bohu, aby je nasytil.

Ve věku, kdy mladým lidem vášně rvou srdce a hrozí, že jim brzdy selžou, Pier Giorgio ve svém nitru spojil všechny životodárné síly a byl yrovnaný. Den za dnem, před Bohem i před lidmi, učil se sebeovládáním vítězit sám nad sebou. Někdo by snad klidně mohl říci, že se nevědomky připravoval na nějaké vedoucí postavení; pravdou je, že kdo chce vést jiné, musí se především naučit ovládat sám sebe.

Avšak Boží úradky jsou nevyzpytatelné, protože on vidí věci z mnohem vyšší a delší perspektivy než my, a to jak v celku, tak v jednotlivostech. Budiž nám však dovoleno, pokud jde o Prier Giorgia usoudit, že ve době, kdy jsme ho znali a vkládali do něj tolik nadějí, Bůh rozhodl, aby jeho nečekaná a nepředvídaná smrt ukázala krásu jeho života a přitáhl mladé lidi, schopné nechat se jím inspirovat.

RESPONSORIUM

Žl 70 (71),17; 142,10; 2 Mak 15,22

Učils mě, Bože, od mládí. Dobrotivým duchem svým mě veď, abych kráčel rovnou krajinou. * Naučil mě plnit tvou vůli.

Panovníku nebes, poslals svého dobrého anděla, přede mnou. * Naučil mě plnit tvou vůli.

Nebo:

Ef 5,8-9; Mt 5,14.16

Teď jste světlem v Pánu: žijte proto jako děti světla. * Ovoce toho světla totiž záleží ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v životě podle pravdy.

Vy jste světlo světa. Tak ať vaše světlo svítí lidem. * Ovoce toho světla totiž záleží ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v životě podle pravdy.