Sv. Josef pracoval jako nazaretský tesař pro Ježíše a v jeho důvěrné blízkosti. Jeho dílna vrhá nové světlo na důstojnost práce. Člověk se v práci nejen realizuje, ale je to zároveň i služba bližnímu, společnosti, a tím i Kristu. Už od Lva XIII. se papežové snaží obrátit pozornost křesťanského světa k chápání tohoto hlubšího smyslu lidské práce. První máj, slavený v dnešním světě jako den práce, je proto od roku 1955 postaven pod ochranu sv. Josefa.
Modlitba se čtením
Bože, shlédni a pomoz.
Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja.
Tento úvod se vynechává, předcházelo-li pozvání k modlitbě.
HYMNUS
Otče Josefe, ty dělníku vzorný,
v ústraní žil jsi šťasten v Nazaretě,
vroucími hlasy, ve svém srdci skromní,
velebíme tě.
Královské Dítko, život ve strádání
s pokornou myslí tiše přijímaje,
živíš je prací svých mozolných dlaní,
záruky ráje.
Dělníků vzore, ty dělníku pilný,
zářný vzor žití skýtáš všemu lidu,
jak posvětit lze těžkou prací dílny
i lidskou bídu.
Chraň všechny, kdo dát nemají co v ústa,
zhas ohně válek, zmírňuj naše strasti,
mystický Kristus ať všude zas vzrůstá
pod křídly vlasti.
Předobrý Bože, trojí a přec jeden,
všech věcí Tvůrce, ty Otče svých dětí,
Josefa, otce, dej, ať následujem
v práci i smrti. Amen.
PSALMODIE
Ant. 1 Naši otcové nám vyprávěli o moci Páně a o jeho podivuhodných skutcích. Aleluja.
Poslyš, můj lide, mé naučení, *
slovům mých úst nyní nastav uši!
K moudrému výroku otevřu rty, *
vyložím tajemství z dávného času.
To, co jsme slyšeli, poznali my, *
co nám už otcové vyprávěli,
nemáme před dětmi zamlčet, *
nýbrž dát vědět i příštímu rodu:
Pánovu slávu a jeho moc, *
podivuhodné skutky, jež konal.
S Jákobem příkaz ujednal, *
stanovil zákon v Izraeli,
našim otcům pak poručil, *
aby tak hlásali dál svým dětem,
ať o tom všechno potomstvo zví, †
všechny děti, co teprv se zrodí; *
ty pak svým dětem zas povědí dále:
vždy aby v Pána doufali †
na divy Boží nezapomněli *
a jeho příkazy zachovávali,
ať nejsou jak jejich otcové, *
vzpurné a zaryté pokolení,
rod, který nestálé srdce měl *
a který duchem se nedržel Boha.
Efraímovci, ač třímali luk, *
na útěk dali se, když došlo k bitvě.
Úmluva s Bohem jim nebyla nic, *
odmítli žít podle zákona Páně.
Zapomněli, co činil Bůh, *
jaké jim dopřál zázraky spatřit.
Před jejich otci způsobil div *
v egyptské zemi, v tanejských pláních.
Rozdělil moře a vedl je jím, *
vody postavil jako hráze.
Ve dne je provázel oblakem, *
po celou noc pak ohnivým světlem.
Na poušti skálu rozrazil, *
z ní je napojil pramenem hojným.
Potoky vyvedl ze skály, *
voda se hrnula v celých řekách.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. Naši otcové nám vyprávěli o moci Páně a o jeho podivuhodných skutcích. Aleluja.
Ant. 2 Synové Izraele jedli manu a pili z duchovní skály, která je doprovázela. Aleluja.
Proti Bohu však hřešili dál, *
v poušti se vzepřeli Nejvyššímu.
Zachtělo se jim po chuti jíst, *
Boha tak v srdci pokoušeli.
Hněvali Boha a ptali se tak: *
„Dokáže Bůh i v poušti nám prostřít?
Udeřil sice do skály, *
že tryskla voda a potoky tekly;
umí však opatřit pro nás i chléb, *
dá svému lidu najíst se masa?“
To když Bůh slyšel, pojal ho hněv; †
na Jákobovce zasršel ohněm, *
zaplanul nevolí k Izraeli,
že víry k Bohu nemají dost, *
že v jeho pomoc nedoufají.
Nicméně přikázal oblakům, *
otevřel nad nimi nebeské brány,
jedlé maně dal na ně dštít *
a tak jim poskytl obilí z nebe.
Chlebem silných živil se lid; *
seslal jim pokrmu v plné míře.
Pak vzbudil nad nimi východní van, *
mohutně zadul i větrem jižním,
a maso pršelo jako prach, *
ptáků bylo jak mořského písku.
Padali doprostřed ležení, *
kolkolem stanů Izraele.
Po čem tak bažili, to jim dal; *
a oni jedli až do sytosti.
Jenže v své chtivosti neměli dost. *
ještě jim sousta vězela v ústech,
když na ně udeřil Boží hněv: †
smrt nechal mezi předáky řádit, *
mládež národa porazil k zemi.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. Synové Izraele jedli manu a pili z duchovní skály, která je doprovázela. Aleluja.
Ant. 3 Vzpomněli, že jejich skálou je Pán, zachráncem že je Bůh svrchovaný. Aleluja.
Přesto však hřešili ještě i pak, *
neměli důvěru k divům Páně.
Ukrátil tedy jejich dny *
a jejich léta záhubou náhlou.
Až když je hubil, hledali jej, *
navraceli se a ptali se po něm.
Vzpomněli, že jejich skálou je Pán, *
zachráncem že je Bůh svrchovaný.
Ale to byl jen klam jejich úst, *
jazykem pouze jej obelhávali,
srdcem však nebyli upřímní, *
v úmluvě dávné mu nebyli věrní.
Přes to všechno byl slitovný dál, *
odpouštěl vinu a nezahubil.
Častokrát upustil od hněvu, *
potlačil svoje rozhorlení,
pamětliv, že jsou z masa jen, *
vánek, jenž odvane do nenávratna.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. Vzpomněli, že jejich skálou je Pán, zachráncem že je Bůh svrchovaný. Aleluja.
Z tvého zmrtvýchvstání, Kriste, aleluja.
Ať radují se nebe i země, aleluja.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy Zjevení svatého apoštola Jana
17,1-18
Veliký, ohavný Babylón
Jeden ze sedmi andělů, kteří měli sedm misek, přišel a mluvil se mnou: „Pojď, ukážu ti soud nad velkou nevěstkou, která trůní na mnoha vodách, s kterou králové země smilnili a jejímž vínem smilstva se opíjeli obyvatelé země.“
Odnesl mě v duchu na poušť. A viděl jsem ženu, sedící na rudé šelmě, plné rouhavých jmen, se sedmi hlavami a deseti rohy. Žena byla oblečena do nachu a šarlatu, vyšperkována zlatem, drahým kamením a perlami. V ruce držela zlatou číši, plnou ohavností a nečistot svého smilstva, a na čele měla napsáno jméno tajemného významu: „Veliký Babylón, matka nevěstek a ohavností na zemi“.
Viděl jsem, že ta žena je zpitá krví věřících a krví Ježíšových svědků. Když jsem se na ni díval, zmocnil se mě velký údiv. Ale anděl mi řekl: „Proč se divíš? Vysvětlím ti tajemství ženy i šelmy, která ji nese a má sedm hlav a deset rohů. Šelma, kterou jsi viděl, byla, ale už není; má však znovu vystoupit z propasti a přijde do záhuby. Obyvatelé na zemi, jejichž jméno není zapsáno od stvoření světa v knize života, budou uchváceni úžasem, až uvidí šelmu, která byla a není, a zase se objeví. Ať pochopí ten, kdo má moudrost. Sedm hlav znamená sedm pahorků, na nichž ta žena trůní. Je to také sedm králů: pět z nich už padlo, jeden žije, poslední však dosud nepřišel; až přijde, smí zůstat jenom nakrátko. Šelma pak, která byla a není, je sám ten osmý, ale patří k těm sedmi a jde do záhuby. A těch deset rohů, co jsi viděl, znamená deset králů, kteří se ještě vlády neujali, ale spolu se šelmou dostanou královskou moc, i když jenom na chvíli. Jsou stejné mysli a svou moc i sílu dávají šelmě. Začnou válku proti Beránkovi, ale Beránek nad nimi zvítězí – je přece Pán pánů a Král králů – a s ním i jeho povolaní, vyvolení a věrní.“
Dále mi řekl: „Vody, na kterých jsi viděl nevěstku trůnit, jsou lid a davy, národy a jazyky. Těch deset rohů, které jsi viděl, i ta šelma budou nevěstku nenávidět, oloupí ji a svléknou do naha, budou jíst její maso a upálí ji. Bůh jim totiž vnukl do srdce, aby vykonali jeho záměr, vykonali ho svorně, a odevzdali svou královskou moc šelmě, dokud se nesplní Boží slova. A žena, kterou jsi viděl, je to veliké město, které vykonává vládu nad králi země.“
RESPONSORIUM
Zj 17,14; 6,2
Králové země začnou válku proti Beránkovi, ale Beránek nad nimi zvítězí, je přece * Pán pánů a Král králů, aleluja.
Byl mu dán věnec a vyjel jako vítěz, aby zvítězil. * Pán pánů a Král králů, aleluja.
DRUHÉ ČTENÍ
Z pastorální konstituce II. vatikánského koncilu o církvi v dnešním světě
(Gaudium et spes, nn. 33-34)
Lidská činnost ve světě
Člověk se vždycky snažil svou prací a bystrostí svého rozumu rozvíjet svůj život; a dnes, zvláště s pomocí vědy a techniky, rozšířil a stále rozšiřuje svou nadvládu téměř nad celou přírodou, a především rozvojem mezinárodních styků různého druhu se lidská rodina ponenáhlu chápe a utváří jako jedno celosvětové společenství. S tím souvisí to, že mnoho dobrého, co člověk kdysi očekával především od vyšších sil, si dnes opatřuje vlastním přičiněním.
Tváří v tvář tomuto nesmírnému úsilí, jímž se už zabývá celé lidstvo, vyvstává mezi lidmi mnoho otázek: Jaký je smysl a hodnota tohoto snažení? Jak se má všech těchto věcí užívat? K jakému cíli směřují námahy jednotlivců i společenských celků?
Církev, střežící poklad Božího slova, z něhož se čerpají náboženské a mravní zásady, nemá sice vždycky po ruce odpověď na každou jednotlivou otázku, snaží se však, aby se světlo zjevení spojilo s lidskou znalostí a zkušeností, a tak aby se osvětlila cesta, po níž se lidstvo nedávno vydalo.
Pro věřící je jisté, že lidská individuální i kolektivní činnost, totiž ono nesmírné úsilí, jímž se lidé snaží během staletí zlepšovat své životní podmínky, odpovídá samo o sobě Božímu záměru. Neboť člověku, stvořenému k obrazu Božímu, bylo uloženo podřídit si zemi se vším, co je na ní, a řídit svět spravedlivě a svatě, a uznáním Boha jako stvořitele všeho zaměřit k němu sebe i celý vesmír, aby podřízením všech věcí člověku bylo velebeno jméno Boží po celé zemi.
To platí i o zcela všední práci. Muži i ženy, kteří vydělávají sobě i rodině na živobytí a svou činnost konají tak, že je vhodnou službou společnosti, mohou být právem přesvědčeni, že svou prací dále rozvíjejí dílo Stvořitelovo, slouží prospěchu svých bratří a svým osobním přičiněním přispívají k uskutečnění Božího plánu v dějinách.
Křesťané se tedy nedomnívají, že to, co svou bystrostí a silou vykonají lidé, stojí v protikladu k moci Boží, jako by byl rozumný tvor soupeřem Stvořitele; naopak jsou přesvědčeni, že úspěchy lidstva jsou znamením velikosti Boží a plodem jeho nevýslovného rozhodnutí.
Čím více však vzrůstá moc lidí, tím širší je odpovědnost jednotlivců i celků.
Z toho je zřejmé, že křesťanské poselství neodvádí lidi od budování světa ani je nevede k zanedbávání blaha svých bližních, ale naopak jim to přísně ukládá jako povinnost.
RESPONSORIUM
Srov. Gn 2,15
Hospodin Bůh usadil člověka v zahradě Edenu, * aby ji obdělával a chránil. Aleluja.
To bylo posláním člověka od počátku. * Aby ji obdělával a chránil. Aleluja.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, Stvořiteli světa, podle tvé vůle je úkolem lidského pokolení obdělávat zemi a rozvíjet své schopnosti prací; prosíme tě, pomáhej nám, ať podle příkladu a pod ochranou svatého Josefa poctivě konáme, co přikazuješ, a dosáhneme toho, co slibuješ. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Nakonec se připojí:
Dobrořečme Pánu.
Bohu díky.
Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.
Při slavení prodloužené vigilie před nedělí nebo slavností se vsunou před chvalozpěv Bože, tebe chválíme kantika a evangelium, jak je uvedeno v Dodatku (zatím ještě není zpracován pro online breviář).
Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí liturgie hodin, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.
Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.
© 1999-2026 J. Vidéky