1. květen 2026

Sv. Josefa, Dělníka
nezávazná památka

Sv. Josef pracoval jako nazaretský tesař pro Ježíše a v jeho důvěrné blízkosti. Jeho dílna vrhá nové světlo na důstojnost práce. Člověk se v práci nejen realizuje, ale je to zároveň i služba bližnímu, společnosti, a tím i Kristu. Už od Lva XIII. se papežové snaží obrátit pozornost křesťanského světa k chápání tohoto hlubšího smyslu lidské práce. První máj, slavený v dnešním světě jako den práce, je proto od roku 1955 postaven pod ochranu sv. Josefa.

Modlitba se čtením

Bože, shlédni a pomoz.

Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja.

Tento úvod se vynechává, předcházelo-li pozvání k modlitbě.

HYMNUS

Otče Josefe, ty dělníku vzorný,

v ústraní žil jsi šťasten v Nazaretě,

vroucími hlasy, ve svém srdci skromní,

velebíme tě.

Královské Dítko, život ve strádání

s pokornou myslí tiše přijímaje,

živíš je prací svých mozolných dlaní,

záruky ráje.

Dělníků vzore, ty dělníku pilný,

zářný vzor žití skýtáš všemu lidu,

jak posvětit lze těžkou prací dílny

i lidskou bídu.

Chraň všechny, kdo dát nemají co v ústa,

zhas ohně válek, zmírňuj naše strasti,

mystický Kristus ať všude zas vzrůstá

pod křídly vlasti.

Předobrý Bože, trojí a přec jeden,

všech věcí Tvůrce, ty Otče svých dětí,

Josefa, otce, dej, ať následujem

v práci i smrti. Amen.

PSALMODIE

Ant. 1 Naši otcové nám vyprávěli o moci Páně a o jeho podivuhodných skutcích. Aleluja.

Žalm 77 (78), 1-39
Dobrota Boží a nevěrnost národa v dějinách spásy
Tyto věci se staly nám pro výstrahu. (1 Kor 10, 6)
I

Poslyš, můj lide, mé naučení, *

slovům mých úst nyní nastav uši!

K moudrému výroku otevřu rty, *

vyložím tajemství z dávného času.

To, co jsme slyšeli, poznali my, *

co nám už otcové vyprávěli,

nemáme před dětmi zamlčet, *

nýbrž dát vědět i příštímu rodu:

Pánovu slávu a jeho moc, *

podivuhodné skutky, jež konal.

S Jákobem příkaz ujednal, *

stanovil zákon v Izraeli,

našim otcům pak poručil, *

aby tak hlásali dál svým dětem,

ať o tom všechno potomstvo zví, †

všechny děti, co teprv se zrodí; *

ty pak svým dětem zas povědí dále:

vždy aby v Pána doufali †

na divy Boží nezapomněli *

a jeho příkazy zachovávali,

ať nejsou jak jejich otcové, *

vzpurné a zaryté pokolení,

rod, který nestálé srdce měl *

a který duchem se nedržel Boha.

Efraímovci, ač třímali luk, *

na útěk dali se, když došlo k bitvě.

Úmluva s Bohem jim nebyla nic, *

odmítli žít podle zákona Páně.

Zapomněli, co činil Bůh, *

jaké jim dopřál zázraky spatřit.

Před jejich otci způsobil div *

v egyptské zemi, v tanejských pláních.

Rozdělil moře a vedl je jím, *

vody postavil jako hráze.

Ve dne je provázel oblakem, *

po celou noc pak ohnivým světlem.

Na poušti skálu rozrazil, *

z ní je napojil pramenem hojným.

Potoky vyvedl ze skály, *

voda se hrnula v celých řekách.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Naši otcové nám vyprávěli o moci Páně a o jeho podivuhodných skutcích. Aleluja.

Ant. 2 Synové Izraele jedli manu a pili z duchovní skály, která je doprovázela. Aleluja.

II

Proti Bohu však hřešili dál, *

v poušti se vzepřeli Nejvyššímu.

Zachtělo se jim po chuti jíst, *

Boha tak v srdci pokoušeli.

Hněvali Boha a ptali se tak: *

„Dokáže Bůh i v poušti nám prostřít?

Udeřil sice do skály, *

že tryskla voda a potoky tekly;

umí však opatřit pro nás i chléb, *

dá svému lidu najíst se masa?“

To když Bůh slyšel, pojal ho hněv; †

na Jákobovce zasršel ohněm, *

zaplanul nevolí k Izraeli,

že víry k Bohu nemají dost, *

že v jeho pomoc nedoufají.

Nicméně přikázal oblakům, *

otevřel nad nimi nebeské brány,

jedlé maně dal na ně dštít *

a tak jim poskytl obilí z nebe.

Chlebem silných živil se lid; *

seslal jim pokrmu v plné míře.

Pak vzbudil nad nimi východní van, *

mohutně zadul i větrem jižním,

a maso pršelo jako prach, *

ptáků bylo jak mořského písku.

Padali doprostřed ležení, *

kolkolem stanů Izraele.

Po čem tak bažili, to jim dal; *

a oni jedli až do sytosti.

Jenže v své chtivosti neměli dost. *

ještě jim sousta vězela v ústech,

když na ně udeřil Boží hněv: †

smrt nechal mezi předáky řádit, *

mládež národa porazil k zemi.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Synové Izraele jedli manu a pili z duchovní skály, která je doprovázela. Aleluja.

Ant. 3 Vzpomněli, že jejich skálou je Pán, zachráncem že je Bůh svrchovaný. Aleluja.

III

Přesto však hřešili ještě i pak, *

neměli důvěru k divům Páně.

Ukrátil tedy jejich dny *

a jejich léta záhubou náhlou.

Až když je hubil, hledali jej, *

navraceli se a ptali se po něm.

Vzpomněli, že jejich skálou je Pán, *

zachráncem že je Bůh svrchovaný.

Ale to byl jen klam jejich úst, *

jazykem pouze jej obelhávali,

srdcem však nebyli upřímní, *

v úmluvě dávné mu nebyli věrní.

Přes to všechno byl slitovný dál, *

odpouštěl vinu a nezahubil.

Častokrát upustil od hněvu, *

potlačil svoje rozhorlení,

pamětliv, že jsou z masa jen, *

vánek, jenž odvane do nenávratna.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Vzpomněli, že jejich skálou je Pán, zachráncem že je Bůh svrchovaný. Aleluja.

Z tvého zmrtvýchvstání, Kriste, aleluja.

Ať radují se nebe i země, aleluja.

PRVNÍ ČTENÍ

Z knihy Zjevení svatého apoštola Jana

17,1-18

Veliký, ohavný Babylón

Jeden ze sedmi andělů, kteří měli sedm misek, přišel a mluvil se mnou: „Pojď, ukážu ti soud nad velkou nevěstkou, která trůní na mnoha vodách, s kterou králové země smilnili a jejímž vínem smilstva se opíjeli obyvatelé země.“

Odnesl mě v duchu na poušť. A viděl jsem ženu, sedící na rudé šelmě, plné rouhavých jmen, se sedmi hlavami a deseti rohy. Žena byla oblečena do nachu a šarlatu, vyšperkována zlatem, drahým kamením a perlami. V ruce držela zlatou číši, plnou ohavností a nečistot svého smilstva, a na čele měla napsáno jméno tajemného významu: „Veliký Babylón, matka nevěstek a ohavností na zemi“.

Viděl jsem, že ta žena je zpitá krví věřících a krví Ježíšových svědků. Když jsem se na ni díval, zmocnil se mě velký údiv. Ale anděl mi řekl: „Proč se divíš? Vysvětlím ti tajemství ženy i šelmy, která ji nese a má sedm hlav a deset rohů. Šelma, kterou jsi viděl, byla, ale už není; má však znovu vystoupit z propasti a přijde do záhuby. Obyvatelé na zemi, jejichž jméno není zapsáno od stvoření světa v knize života, budou uchváceni úžasem, až uvidí šelmu, která byla a není, a zase se objeví. Ať pochopí ten, kdo má moudrost. Sedm hlav znamená sedm pahorků, na nichž ta žena trůní. Je to také sedm králů: pět z nich už padlo, jeden žije, poslední však dosud nepřišel; až přijde, smí zůstat jenom nakrátko. Šelma pak, která byla a není, je sám ten osmý, ale patří k těm sedmi a jde do záhuby. A těch deset rohů, co jsi viděl, znamená deset králů, kteří se ještě vlády neujali, ale spolu se šelmou dostanou královskou moc, i když jenom na chvíli. Jsou stejné mysli a svou moc i sílu dávají šelmě. Začnou válku proti Beránkovi, ale Beránek nad nimi zvítězí – je přece Pán pánů a Král králů – a s ním i jeho povolaní, vyvolení a věrní.“

Dále mi řekl: „Vody, na kterých jsi viděl nevěstku trůnit, jsou lid a davy, národy a jazyky. Těch deset rohů, které jsi viděl, i ta šelma budou nevěstku nenávidět, oloupí ji a svléknou do naha, budou jíst její maso a upálí ji. Bůh jim totiž vnukl do srdce, aby vykonali jeho záměr, vykonali ho svorně, a odevzdali svou královskou moc šelmě, dokud se nesplní Boží slova. A žena, kterou jsi viděl, je to veliké město, které vykonává vládu nad králi země.“

RESPONSORIUM

Zj 17,14; 6,2

Králové země začnou válku proti Beránkovi, ale Beránek nad nimi zvítězí, je přece * Pán pánů a Král králů, aleluja.

Byl mu dán věnec a vyjel jako vítěz, aby zvítězil. * Pán pánů a Král králů, aleluja.

DRUHÉ ČTENÍ

Z pastorální konstituce II. vatikánského koncilu o církvi v dnešním světě

(Gaudium et spes, nn. 33-34)

Lidská činnost ve světě

Člověk se vždycky snažil svou prací a bystrostí svého rozumu rozvíjet svůj život; a dnes, zvláště s pomocí vědy a techniky, rozšířil a stále rozšiřuje svou nadvládu téměř nad celou přírodou, a především rozvojem mezinárodních styků různého druhu se lidská rodina ponenáhlu chápe a utváří jako jedno celosvětové společenství. S tím souvisí to, že mnoho dobrého, co člověk kdysi očekával především od vyšších sil, si dnes opatřuje vlastním přičiněním.

Tváří v tvář tomuto nesmírnému úsilí, jímž se už zabývá celé lidstvo, vyvstává mezi lidmi mnoho otázek: Jaký je smysl a hodnota tohoto snažení? Jak se má všech těchto věcí užívat? K jakému cíli směřují námahy jednotlivců i společenských celků?

Církev, střežící poklad Božího slova, z něhož se čerpají náboženské a mravní zásady, nemá sice vždycky po ruce odpověď na každou jednotlivou otázku, snaží se však, aby se světlo zjevení spojilo s lidskou znalostí a zkušeností, a tak aby se osvětlila cesta, po níž se lidstvo nedávno vydalo.

Pro věřící je jisté, že lidská individuální i kolektivní činnost, totiž ono nesmírné úsilí, jímž se lidé snaží během staletí zlepšovat své životní podmínky, odpovídá samo o sobě Božímu záměru. Neboť člověku, stvořenému k obrazu Božímu, bylo uloženo podřídit si zemi se vším, co je na ní, a řídit svět spravedlivě a svatě, a uznáním Boha jako stvořitele všeho zaměřit k němu sebe i celý vesmír, aby podřízením všech věcí člověku bylo velebeno jméno Boží po celé zemi.

To platí i o zcela všední práci. Muži i ženy, kteří vydělávají sobě i rodině na živobytí a svou činnost konají tak, že je vhodnou službou společnosti, mohou být právem přesvědčeni, že svou prací dále rozvíjejí dílo Stvořitelovo, slouží prospěchu svých bratří a svým osobním přičiněním přispívají k uskutečnění Božího plánu v dějinách.

Křesťané se tedy nedomnívají, že to, co svou bystrostí a silou vykonají lidé, stojí v protikladu k moci Boží, jako by byl rozumný tvor soupeřem Stvořitele; naopak jsou přesvědčeni, že úspěchy lidstva jsou znamením velikosti Boží a plodem jeho nevýslovného rozhodnutí.

Čím více však vzrůstá moc lidí, tím širší je odpovědnost jednotlivců i celků.

Z toho je zřejmé, že křesťanské poselství neodvádí lidi od budování světa ani je nevede k zanedbávání blaha svých bližních, ale naopak jim to přísně ukládá jako povinnost.

RESPONSORIUM

Srov. Gn 2,15

Hospodin Bůh usadil člověka v zahradě Edenu, * aby ji obdělával a chránil. Aleluja.

To bylo posláním člověka od počátku. * Aby ji obdělával a chránil. Aleluja.

MODLITBA

Modleme se.

Bože, Stvořiteli světa, podle tvé vůle je úkolem lidského pokolení obdělávat zemi a rozvíjet své schopnosti prací; prosíme tě, pomáhej nám, ať podle příkladu a pod ochranou svatého Josefa poctivě konáme, co přikazuješ, a dosáhneme toho, co slibuješ. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Nakonec se připojí:

Dobrořečme Pánu.

Bohu díky.

Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.

Při slavení prodloužené vigilie před nedělí nebo slavností se vsunou před chvalozpěv Bože, tebe chválíme kantika a evangelium, jak je uvedeno v Dodatku (zatím ještě není zpracován pro online breviář).

Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí liturgie hodin, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.

Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.

© 1999-2026 J. Vidéky