Modlitba se čtením
Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
Věrná duše, radostně
máš Krále přijmouti,
srdce jemu poddati,
co starého, vše obnoviti
a na jeho příchod čekati
a s nadějí vstříc jemu jíti.
Neb on rychle pospíchá
svůj lid navštíviti,
pokoj s sebou přinésti,
zarmoucené obveseliti,
z moci hříchů vysvoboditi,
příbytek svůj u nás najíti.
V světle choďme, nebluďme,
ke Kristu se znejme
a v pravdě jemu služme,
s toužebným hlasem ho žádejme,
aby ráčil nás navštíviti,
svou milostí obohatiti.
Bychom v ní zde společně
vždycky přebývali,
do konce setrvali,
navěky v nebi kralovali,
dej nám to, Kriste přežádoucí,
ó Králi, Pane všemohoucí.
ŽALMY
1. ant. Naříkáme a očekáváme vykoupení našeho těla.
Řekl jsem: dám si pozor na své chování, *
abych nezhřešil svým jazykem,
do svých úst si vložím uzdu, *
pokud bude přede mnou bezbožník.
Zmlkl jsem v tichu, zbaven štěstí, *
má bolest se však rozjitřila.
Srdce mi vzplálo v nitru, †
když jsem uvažoval, vznítil se oheň *
a jazykem jsem se ozval:
Dej mi poznat, Hospodine, můj konec, †
jaká je míra mých dnů, *
ať si uvědomím svou pomíjivost.
Hle, na pídě jsi vyměřil mé dny †
a můj život je před tebou jako nic, *
každý člověk trvá jen co dech.
Jen jako stín jde člověk životem, †
zbytečně se vzrušuje, *
hromadí, a neví pro koho.
Ant. Naříkáme a očekáváme vykoupení našeho těla.
2. ant. Slyš, Hospodine, mou prosbu: nemlč k mým slzám.
A nyní, co mohu čekat, Pane? *
V tobě je má naděje.
Zbav mě všech mých nepravostí, *
nevydávej mě pro smích bláznu!
Mlčím, neotvírám svá ústa, *
vždyť tys to učinil!
Zbav mě své rány, *
hynu pod úderem tvé ruky.
Trestem káráš vinu člověka, †
ničíš jako mol, co má nejcennější: *
každý člověk je pouze jak dech.
Slyš, Hospodine, mou prosbu, †
nakloň svůj sluch k mému volání, *
nemlč k mým slzám!
Vždyť jsem u tebe jen hostem, *
přistěhovalcem, jako byli všichni moji otcové.
Odvrať ode mě svůj pohled, ať si vydechnu, *
dříve než odejdu a už nebudu.
Ant. Slyš, Hospodine, mou prosbu: nemlč k mým slzám.
3. ant. Stále se spoléhám na Boží slitovnost.
Proč se chlubíš hanebností, *
bezectný siláku?
Stále jen myslíš na zkázu, *
tvůj jazyk je jak ostrá břitva, ty pleticháři!
Podlost je ti milejší než dobro, *
lhaní víc než mluvit, jak se sluší.
V každé pomlouvačné řeči máš zálibu, *
falešný jazyku!
Proto tě Bůh zahubí, *
odstraní tě navždy,
vytáhne tě ze stanu, *
vyrve tě ze země živých.
Spravedliví to uvidí a zaleknou se, *
jemu se však vysmějí:
„Hle, člověk, který si nezvolil *
Boha za svou záštitu,
spoléhal na své velké bohatství, *
domohl se moci svou násilností.“
Já však jsem jako zelená oliva v Božím domě, *
stále se spoléhám na Boží slitovnost.
Ustavičně tě chci chválit, že jsi to učinil, *
před tvými svatými chci slavit tvé jméno, neboť je dobré.
Ant. Stále se spoléhám na Boží slitovnost.
Hospodine, náš Bože, obnov nás,
rozjasni svou tvář a budeme spaseni.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy proroka Izaiáše
25,6 – 26,6
Boží hostina; píseň vykoupených
Hospodin zástupů vystrojí
všem národům na této hoře
tučné hody,
hody s výborným vínem;
budou to šťavnatá jídla
a vybraná vína.
Na této hoře sejme
závoj, který halil všechny lidi,
přikrývku, která kryla všechny národy.
Zničí smrt navždy,
Pán; Hospodin, setře slzy z každé tváře.
Odejme hanbu svého lidu na celé zemi,
neboť Hospodin to pravil.
V ten den se řekne: „Hle, náš Bůh,
doufali jsme v něho, že nás vysvobodí;
on je Hospodin, v něho jsme doufali,
jásejme a radujme se z jeho spásy,
neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře.“
Moab bude rozdupán na svém místě,
jako se do hnojiště zadupává sláma.
I když v něm roztáhne své ruce,
jako je roztahuje plavec, aby plaval,
(Bůh) jeho pýchu poníží
i přes nápor jeho rukou.
Ochranné opevnění jeho hradeb strhne,
srazí a povalí do prachu na zem.
V ten den se bude zpívat tato píseň
v judské zemi:
„Pevné město máme k spáse,
(Pán) je opatřil hradbami a valem.
Otevřte brány, ať vejde spravedlivý národ,
který střeží věrnost.
Jeho zásady jsou pevné,
zachováš (mu) pokoj,
neboť doufal v tebe.
Doufejte v Hospodina navždy,
neboť Hospodin je skála navěky.
Svrhl ty, kdo sídlí na výšinách,
pokoří nepřístupné město;
poníží ho až k zemi,
do prachu ho srazí.
Budou po něm šlapat nohy chudých,
kroky ubohých.“
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
Zj 21,3; Iz 25,8
Slyšel jsem od trůnu mohutný hlas: Hle – Boží stan mezi lidmi! Bůh bude s nimi přebývat. * Oni budou jeho lidem, a on – Bůh s nimi – bude jejich Bohem.
Pán, Hospodin, zničí smrt navždy, setře slzy z každé tváře. * Oni budou.
DRUHÉ ČTENÍ
Z kanonizačního dekretu svatého papeže Jana Pavla II.
(Mexicopoli, die 31 iulii 2002)
Panna Maria naplnila Jana Didaka útěchou
Ponížené povýšil: Pohled Boha Otce spočinul na pokorném domorodém Mexičanovi, Janu Didakovi. Štědře ho obdaroval znovuzrozením v Kristu, patřením na tvář Panny Marie a poznáním, že ona je záštitou díla evangelizace amerického kontinentu. Tím se jasně ukázalo, jak pravdivá jsou slova, jimiž apoštol Pavel vylíčil způsob uskutečňování spásy:
Ty, které svět má za neurozené a méněcenné, dokonce i ty, kteří nejsou vůbec nic, vyvolil si Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou „něco“, aby se žádný smrtelník nemohl před Bohem vynášet. Tento svatý, kterému bylo dáno jméno Cuauhtlatoatzin, což znamená „mluvící orel“, se narodil kolem roku 1474 v osadě Cuauhtitlan, v království zvaném Texcoco. Když se stal dospělým, oženil se, oblíbil si evangelium, spolu s manželkou byl obmyt křestní vodou a rozhodl se žít ve světle víry a podle přijatých závazků vůči Bohu a církvi.
V prosinci roku 1531, cestou do osady Telatelolco, na návrší zvaném Tepeyac, uviděl Matku Boží. Ukázala se mu tu a uložila mu, aby od mexického biskupa vyžádal postavení chrámu na místě zjevení. Biskup pozorně vyslechl naléhání domorodce a žádal od něho jasný důkaz této podivuhodné události. Dne 12. prosince se Panna Maria ukázala Janu Didakovi znovu, naplnila ho útěchou a přikázala, aby se odebral na vrchol návrší Tepeyac, nasbíral tam a přinesl květiny. I když bylo zimní chladno a místo bylo suché, našel překrásné květiny, uložil je do pláště a přinesl Panně Marii. Ona mu však poradila, aby je jako důkaz pravdivosti donesl biskupovi. Jan Didak se postavil před biskupa, otevřel plášť a vysypal květiny. A tu se na látce pláště objevila, zázračně vtisknutá, podoba Panny Marie Guadalupské, která se od té doby stala národním duchovním centrem.
Po dokončení chrámu „Paní nebes“ Jan Didak veden velikou zbožností všeho nechal a zasvětil svůj život péči o tuto malou svatyni a přicházející poutníky. V modlitbě a lásce se ubíral cestou svatosti, čerpal sílu z eucharistické hostiny našeho Vykupitele, z úcty k Matce Vykupitele, ze společenství s církví svatou a z poslušnosti k duchovním pastýřům. Všichni, kdo ho znali, obdivovali znamenitost jeho ctností, zejména víry, naděje, lásky, pokory a nepřilnuti k pozemským věcem.
V poctivosti každodenního života Jan Didak věrně zachovával evangelium, aniž by se vzdal postavení domorodce. Byl si vědom, že Bůh nerozlišuje lidi podle původu či kultury a všechny zve, aby se stali jeho dětmi. Takto domorodým kmenům Mexika a Nového Světa usnadnil cestu, aby přijaly společenství s Kristem a s církví. Až do posledního dne žil ve spojení s Bohem, a ten ho v roce 1548 povolal k sobě. Vzpomínka na něho, v trvalém spojení se zjevením Naší Paní Guadalupské, přetrvala věky a rozšířila se do různých zemí světa.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Srov. 1 Kor 1,27.29; Lk 1,51.52
Ty, kteří jsou ve světě bezmocní, vyvolil si Bůh, aby zahanbil mocné; * aby se žádný smrtelník nemohl před Bohem vynášet.
Mocně zasáhl svým ramenem a ponížené povýšil, * aby se žádný.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, tys v životě svatého Jana Didaka ukázal lásku nejsvětější Panny Marie k tvému lidu: dopřej nám na jeho přímluvu, ať jsme poslušní napomenutí, která nám tato naše Matka dala v Guadalupe, a stále ať se snažíme plnit tvou vůli. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2026 J. Vidéky