Z knihy Job

32,1-6; 33,1-22

Elihu mluví o Božích úradcích

Ti tři muži přestali odpovídat Jobovi, protože považoval sám sebe za spravedlivého. Tu Elihu, Barachelův syn z Buz z kmene Ram, se na Joba rozhněval; jeho hněv vzplál proto, že se před Bohem dělal spravedlivým. I na jeho tři přátele se rozhněval, poněvadž nenalezli odpověď a Joba jen odsuzovali. Když mluvili s Jobem, Elihu vyčkával, protože byli věkem starší než on. Když však Elihu viděl, že ti tři mužové nemají co odpovědět, rozhněval se; a tehdy se ujal slova Elihu, Barachelův syn z Buz, a řekl:

„Jsem věkem nejmladší, vy jste starci,

proto jsem se ostýchal a váhal

vám povědět, co vím.

Slyš tedy, Jobe, mou řeč,

popřej sluchu všem mým slovům.

Pohleď, otvírám ústa,

můj jazyk hovoří v hrdle.

Promluvím z upřímnosti srdce,

rty mé vypovědí čistou pravdu.

Boží duch mě stvořil,

dech Všemocného mě oživuje.

Můžeš-li, odpověz mi,

připrav se na mě a proti mně povstaň!

Vždyť já jako ty jsem z Boha,

i já byl uhněten z hlíny.

Ať tě neděsí strach ze mne,

má vážnost tě nemusí tížit.

Řekl jsi však – slyšel jsem to na vlastní uši –

vnímal jsem zvuk tvých slov:

Jsem čistý, bez zločinu,

bezúhonný, nemám vinu.

Ale On si proti mně bere záminku,

jedná se mnou jak s nepřítelem.

Do klády svírá mé nohy,

špehuje všechny mé cesty.

Hleď, odpovím ti, v tom se mýlíš,

vždyť větší je Bůh než člověk.

Pročpak mu vyčítáš,

že ti neodpovídá na každé slovo?

Ať už Bůh mluví tak, či onak,

člověk na to nedává pozor.

Ve snu nebo v nočním vidění,

když se na lidi snáší hluboký spánek,

když usínají na lůžku,

tu otvírá ucho lidí,

děsí je výstrahou,

aby člověka odvrátil od zločinu,

aby vyhladil z něho pýchu,

aby mu zachránil duši před propastí,

jeho život před zlým koncem.

Je zkoušen bolestí na svém lůžku,

v jeho kostech neustává boj.

Jeho duše si oškliví pokrm,

jeho chuť (si hnusí) i vábivé jídlo.

Jeho tělo se očividně tratí,

ukazují se kosti, které dřív nebylo vidět.

Jeho duše se blíží zániku,

jeho život smrtelným křečem.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Řím 11,33-34

Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! * Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání!

Neboť kdo pochopí jednání Páně? Kdo mu byl rádcem? * Jak neproniknutelná.

Z homilie svatého papeže Pavla VI. při svatořečení ugandských mučedníků

(AAS 56 [1964],905-906)

Sláva mučedníků – znamení obrody

Tito afričtí mučedníci zaplňují novou stránku v martyrologiu, seznamu těch, kdo mučednictvím dobyli vítězství. Novou stránku, říkáme, na níž jsou zaznamenány události velmi truchlivé a přitom velkolepé; jistě si zaslouží, aby byla připojena k těm slavným zprávám ze staré Afriky, o nichž jsme se jako malověrní lidé dneška domnívali, že už nikdy nebudou mít tak slavné pokračování.

Kdo by mohl kdy tušit, že například k vzrušujícím zprávám o mučednících ze Skilly, z Kartága, o mučednících „bílé masy“ z Utiky, o nichž se zmiňuje Augustin a Prudentius, o mučednících egyptských, které tak chválí ve svých spisech svatý Jan Zlatoústý, a o mučednících za pronásledování vandalského – že k nim v naší době přibudou zprávy o skutcích neméně statečných a neméně slavných?

Kdo by mohl kdy předvídat, že k slavným africkým svatým mučedníkům a vyznavačům, známým z dějin, jako je Cyprián, Felicita a Perpetua a především Augustin, jednou přidružíme Karla Lwangu a Matěje Mulumbu Kalembu, jejichž jména jsou nám tak drahá, a jejich dvacet společníků? A je třeba se zmínit také o těch ostatních, kteří patřili k církvi anglikánské a pro Kristovo jméno rovněž byli zabiti.

Tito afričtí mučedníci znamenají nepochybně začátek nového věku. Ale ať se naše mysl neupíná na pronásledování a náboženské konflikty, nýbrž raději na křesťanskou i občanskou obrodu! Neboť Afrika, skropená krví těchto mučedníků, prvních v tomto novém věku (a kéž dá Bůh, aby byli i poslední, vždyť oběť jejich života je tak veliká a drahocenná!), tato Afrika prožívá obrodu ke svobodě a k nezávislosti.

Poprava těchto mučedníků je zločin tak neslýchaný a přitom tak příznačný, že dává dostatečně jasně najevo, podle jakých morálních zásad se má utvářet nový lid, aby vznikala nová duchovní tradice a mohla se předávat dalším generacím. Symbolicky to vyjadřuje a požaduje přechod od primitivního a hrubého způsobu života, v němž sice nechyběly ani vynikající lidské hodnoty, ale který byl poskvrněný a neduživý a sám sebe držel v otroctví, ke kultuře, která vyžaduje vznešenější projevy lidského ducha a vyšší formy společenského života.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Dívá se na nás Bůh, jeho andělé i Kristus, jak zápasíme o víru a bojujeme duchovní boj. * Jaká sláva a jaké štěstí bojovat v přítomnosti Boží a korunu vítězství přijímat od rozhodčího soudce Krista!

Seberme všechny síly a připravme se na zápas čistou myslí, neporušenou vírou a oddanou statečností. * Jaká sláva.