Modlitba se čtením
Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci, jako byla.
HYMNUS
Boží Synu, ty jsi vinu
shladil nás, všech hříšníků.
Na křížis pněl, muky trpěl
pro nás od protivníků.
Zjednal jsi nám to, co Adam
ztratil skrze pýchu svou
a řeč ďáblovu lichou,
smířil jsi nás v ten smutný čas,
když ses k Otci s velkou mocí
modlil za naše viny:
Odpustiž jim, neb já to vím,
že nevědí, co činí.
Synu Boží, ty jsi zboží
všech duší i bohatství.
V tebe vlitá je i skrytá
plnost celého božství.
Tys studnice, nikdo více;
není žádné milosti,
jedině v tvé plnosti:
kdo chce píti, nežízniti,
ať jde k tobě, váží sobě
u tebe živé vody,
tu vždy pijíc, nežízní víc,
ale má věčné hody.
Ježíši náš, ty dobře znáš,
že jsme plni všech zlostí.
Skrze svou krev nám viny slev
a popřej své milosti.
Ať jsme silní, neomylní
ve víře, v milování,
plníce přikázání,
ať úzkosti vždy s radostí
nesem pro tě v svém životě,
Pane, Králi Sabaoth;
potom nám přej, u sebe dej
v nebesích věčný život.
Nebo:
Má duše se nespouštěj
nikdy Boha svého,
neb on mě neopustí
též času žádného.
V něm je má naděje,
on mě ve dne i v noci
opatruje svou mocí,
když se mi zle děje.
Abych vždy mohl jíti
jen po cestách přímých,
k své škodě neblouditi
v temnostech omylných,
světlo slova svého
přede mnou rozsvěcuje
a mě vždy ochraňuje
před lstí ďábla zlého.
Byť pak mě opustili,
jak se v světě děje,
moji přátelé milí,
když mi sám Bůh přeje,
rychle svou milostí
mě zbaví všeho zlého,
duši, tělu škodného,
přivede k radosti.
Jemu já se oddávám
v štěstí, také v psotě,
jeho vždycky zůstávám
v smrti i v životě.
Vím, že neopustí
doufajícího v něho,
že zachrání každého,
kdo se ho nespustí.
ŽALMY
1. ant. Zachraň mě pro své slitování, Hospodine.
Hospodine, nekárej mě ve svém hněvu, *
netrestej mě ve svém rozhorlení!
Smiluj se nade mnou, Hospodine, vždyť jsem chorý, *
uzdrav mě, Hospodine, neboť mé kosti se chvějí
a má duše je nadmíru vyděšená; *
ale ty, Hospodine, jak dlouho ještě...?
Obrať se, Hospodine, vysvoboď mou duši, *
zachraň mě pro své slitování,
protože mezi mrtvými nemyslí na tebe nikdo: *
Kdo tě v podsvětí může chválit?
Jsem vysílen od svého nářku, †
noc jak noc pláčem skrápím své lože, *
smáčím své lůžko slzami.
Oko mám zamžené hořem, *
zestárlo vinou všech mých nepřátel.
Pryč ode mě, všichni pachatelé bezpráví, *
neboť Hospodin zaslechl mé hlasité naříkání.
Uslyšel Hospodin mou prosbu, *
Hospodin mou modlitbu přijal.
Ať se všichni moji nepřátelé zastydí, ať se vyděsí, *
ať se kvapně odklidí v hanbě!
Ant. Zachraň mě pro své slitování, Hospodine.
2. ant. Hospodin bude utlačovanému útočištěm v dobách tísně.
Hospodine, chci tě oslavovat z celého svého srdce, *
chci vyprávět o všech tvých podivuhodných skutcích.
V tobě se chci radovat a jásat, *
opěvovat jméno tvé, Svrchovaný,
protože se moji nepřátelé stáhli, *
zhroutili se a zanikli před tvou tváří.
Zjednal jsi mi právo a spravedlnost, *
zasedl jsi na stolec jako spravedlivý soudce,
obořil ses na pohany, bezbožníka jsi potřel, *
navždy jsi vyhladil jejich jméno.
Nepřátelům došly síly, jsou natrvalo zhrouceni, *
rozbořil jsi města, zanikla jejich památka.
Hospodin však trůní věčně, *
stolec svůj postavil k soudu.
Podle práva bude svět soudit, *
podle spravedlnosti vyřkne rozsudek nad národy.
Hospodin bude utlačovanému útočištěm, *
útulkem v dobách tísně.
Budou v tebe důvěřovat, kdo se znají k tvému jménu, *
protože neopouštíš, Hospodine, ty, kteří tě hledají!
Ant. Hospodin bude utlačovanému útočištěm v dobách tísně.
3. ant. Budu tě chválit, Hospodine, ve shromáždění tvého lidu.
Zpívejte Hospodinu, který sídlí na Siónu, *
rozhlašujte jeho činy mezi národy,
vždyť si na ně vzpomněl jako krevní mstitel, *
nezapomněl na výkřiky ubožáků.
Hospodine, smiluj se nade mnou, †
pohleď na mé soužení, které snáším od svých nepřátel, *
vysvoboď mě z bran smrti,
abych hlásal všechnu tvou chválu u bran siónské dcery, *
ať se rozjásám nad tvou pomocí!
Pohané zapadli do jámy, kterou vykopali, *
noha jim uvázla v léčce, kterou nastražili.
Hospodin se dal poznat, vykonal soud, *
do díla svých rukou se chytil hříšník.
Ať se hříšní stáhnou do podsvětí, *
všichni pohané, kteří nedbají o Boha,
neboť nebude navěky zapomenut chudák, *
naděje ubohých nezajde navždy!
Hospodine, povstaň, ať nezbujní člověk, *
pohané budou souzeni před tvou tváří!
Hospodine, nažeň jim strachu, *
ať si pohané uvědomí, že jsou jen lidé!
Ant. Budu tě chválit, Hospodine, ve shromáždění tvého lidu.
Čiňte pokání a věřte evangeliu,
přiblížilo se Boží království.
PRVNÍ ČTENÍ
Z listu Židům
2,5-18
Ježíš, původce spásy, se připodobnil svým bratřím
(Bůh) nepodřídil budoucí svět, o němž mluvíme, andělům. Někdo totiž vydal kdesi toto svědectví:
„Co je člověk, že na něj pamatuješ,
syn člověka, že se ho ujímáš?
Jenom trochu jsi ho ponížil pod anděly;
slávou a ctí jsi ho korunoval;
všechno jsi mu podřídil pod nohy.“
Ve (slovech) „podřídil mu všechno“ (je obsaženo), že nenechal nic, co by mu podřízeno nebylo. Teď sice ještě nevidíme, že všechno je mu podřízeno. Vidíme však, že Ježíš, který byl trochu ponížen pod anděly, protože vytrpěl smrt, je korunován slávou a ctí, aby z milosti Boží za všechny (lidi) podstoupil smrt.
Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy. Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry, když říká:
„Budu hlásat tvoje jméno svým bratřím,
uprostřed shromáždění tě budu chválit.“
A opět:
„Já svou důvěru vložím v něho.“
A ještě zase:
„Hle, tady jsem já i moje děti, které mi dal Bůh.“
Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i (Ježíš) přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí. Je přece jasné, že se neujal andělů, ale Abrahámových potomků. Proto se ve všem musel připodobnit (svým) bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí.
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
Žid 2,11.17; srov. Bar 3,38
Ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se Kristus musel ve všem připodobnit svým bratřím, * aby se stal veleknězem milosrdným a věrným.
Bůh se ukázal na zemi a stýkal se s lidmi. * Aby se.
DRUHÉ ČTENÍ
Z „Komentáře k žalmům“ od svatého Jana Fishera, biskupa a mučedníka
(Ps 129: Opera omnia, edit. 1579, p. 1610)
I když někdo zhřešil, máme přímluvce u Otce
Ježíš Kristus je náš velekněz a jeho drahé tělo je naše oběť, kterou obětoval na oltáři kříže pro spásu všech lidí. Krev, která byla prolita pro naše vykoupení, nebyla krví telat nebo kozlů, jako ve Starém zákoně, ale krví nejnevinnějšího beránka, našeho spasitele Ježíše Krista.
Chrám, v němž náš velekněz přinesl posvátnou oběť, nebyl vytvořen lidskýma rukama, ale vystavěn mocí samotného Boha. Vždyť svou krev prolil před očima celého světa. A to je ten zvláštní chrám vybudovaný samotnou rukou Boží.
A tento chrám má dvě části: jednou z nich je země, kterou nyní obýváme, druhá je nám smrtelníkům dosud neznámá.
Nejprve totiž Kristus přinesl oběť zde na zemi, když podstoupil přeukrutnou smrt. A potom oblečen v nový oděv nesmrtelnosti vstoupil s vlastní krví do velesvatyně, to jest do nebe. Tam také před trůn nebeského Otce přinesl tuto krev nesmírné ceny, kterou sedmkrát vylil za všechny lidi propadlé hříchu.
Tato oběť je Bohu tak milá a příjemná, že jakmile ji spatřil, nemohl se nad námi okamžitě nesmilovat a všem opravdovým kajícníkům neprojevit svou shovívavost.
Nadto je to i oběť věčná. Nepřináší se pouze jednou za rok, jako tomu bývalo u Židů, ale k naší útěše každý den, ba dokonce každou hodinu a minutu, aby naše útěcha byla dokonalá. Proto apoštol dodává: Tím nám získal věčné vykoupení.
A na této svaté a věčné oběti mají účast všichni, kdo mají opravdovou lítost nad tím, čím se provinili, a dali se na pokání, všichni, kdo se pevně rozhodli, že už nebudou hřešit, ale neochvějně vytrvají v započatém úsilí o dosažení ctností.
Svatý Jan to potvrzuje slovy: Moje milé děti! Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Řím 5,10.8.9
Jestliže jsme s Bohem byli usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni, * tím spíše – po usmíření – budeme zachráněni jeho životem.
Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky. * Tím spíše.
ČTENÍ
Z dekretu 2. vatikánského sněmu o pastýřské službě biskupů v církvi
(Christus Dominus, nn. 12-13.16)
Připraveni ke každému dobrému dílu
Při plnění svého učitelského úřadu mají biskupové hlásat lidem Kristovo evangelium; to má mezi hlavními úkoly biskupů přední místo. V síle Ducha mají volat lidi k víře nebo je v živé víře posilovat. Kristovo tajemství jim mají předkládat v úplnosti, tj. všechny ty pravdy, které neznat znamená neznat Krista, a rovněž Bohem zjevenou cestu, která vede k Boží oslavě, a tím i k věčné blaženosti.
Dále mají ukazovat, že i pozemské věci a lidské instituce jsou podle Božího stvořitelského plánu zaměřeny ke spáse lidí, a proto mohou nemálo přispět k budování Kristova těla.
Mají proto učit, že podle nauky církve má lidská osoba se svou svobodou i tělesným životem velkou hodnotu, stejně tak rodina i její jednota a pevnost, plození potomstva a výchova, občanská společnost se svými zákony a různými povoláními, práce i volný čas, umění i technické vynálezy, chudoba i hmotné bohatství. A posléze mají podávat výklad zásad, podle nichž je třeba řešit velmi závažné otázky vlastnictví, přírůstku a správného rozdělení hmotných statků, i otázky míru a války a bratrského soužití všech národů.
Křesťanskou nauku mají podávat způsobem odpovídajícím potřebám doby, tj. tak, aby dávala odpověď na problémy a otázky, které lidi nejvíce sužují a trápí. A tuto nauku mají také chránit a nabádat věřící, aby ji i oni hájili a šířili. Při jejím hlásání mají osvědčovat mateřskou starostlivost církve o všechny lidi, věřící i nevěřící, a se zvláštní péčí se mají ujímat chudých a slabých, neboť k nim je Pán poslal hlásat radostnou zvěst.
Při plnění svého otcovského a pastýřského úkolu mají být biskupové uprostřed svých jako ti, kteří slouží, jako dobří pastýři, kteří dobře znají své ovce – a ty zase znají je – jako praví otcové, kteří vynikají duchem lásky a starostlivosti o všechny a jejichž Bohem svěřené autoritě se všichni ochotně podřizují. Celou rodinu svého stádce mají stmelovat a utvářet tak, aby všichni byli pamětlivi svých povinností a žili i jednali ve společenství lásky.
Aby to všechno byli biskupové s to dělat, je zapotřebí, aby byli připraveni ke každému dobrému dílu, všechno snášeli kvůli vyvoleným a uspořádali svůj život tak, aby odpovídal potřebám doby.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
1 Petr 5,2.3-4; Sk 20,28
Paste Boží stádce vám svěřené a buďte mu vzorem. * Až se objeví nejvyšší Pastýř, dostanete nevadnoucí věnec slávy.
Dbejte na sebe i na celé stádce, v kterém vás Duch Svatý ustanovil za představené, abyste spravovali Boží církev. * Až se objeví.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, tys povolal svatého biskupa Turibia, aby svou apoštolskou horlivostí a láskou k pravdě pomáhal tvé církvi, aby rostla; prosíme tě, dej, ať na jeho přímluvu nepřestává růst víra a svatost tvého lidu. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2026 J. Vidéky