Z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům

3,15 – 4,7

Význam a poslání Zákona

Bratři, použiji příkladu z lidského života: Ani poslední vůli člověka, když je pořízena právoplatně, nemůže nikdo zrušit nebo k ní něco přidat. Zaslíbení však byla dána Abrahámovi ‚i jeho potomku‘. (Písmo) neříká: ‚i jeho potomkům‘, v množném čísle, nýbrž v jednotném: ‚i tvému potomku‘, a tím je Kristus. Chci tedy říci toto: Zákon přišel teprve po čtyřech stech třiceti letech. Nemůže proto zrušit ustanovení, které Bůh platně učinil už dříve, protože tím by padlo to zaslíbení. Kdyby totiž dědický nárok pocházel ze Zákona, ne(zakládal by se) už na slibu; ale Abrahámovi ho dal Bůh zdarma právě slibem.

Co tedy se Zákonem? – Ten byl přidán kvůli proviněním. (Měl trvat tak dlouho,) dokud se neobjeví potomek, na něhož se vztahovalo to zaslíbení. Andělé Zákon prohlásili a (byl oznámen) skrze prostředníka. Prostředníka však není třeba, kde je pouze jedna strana, Bůh však je jeden! Je snad proto Zákon proti Božím slibům? Naprosto ne! Kdyby totiž byl dán nějaký takový zákon, který by byl schopen dávat život, pak by ovšem ospravedlnění pocházelo skutečně ze Zákona. Písmo prohlásilo, že všichni jsou hříšníci. Tak se tedy vírou v Ježíše Krista dostává zaslíbení těm, kdo věří.

Ale než přišla víra, byli jsme hlídáni Zákonem jako ve vězení, (v očekávání) víry, která se měla zjevit. Zákon byl naším vychovatelem pro Krista, abychom z víry došli ospravedlnění. Když však přišla víra, nejsme už pod vychovatelem. Vy všichni jste totiž Boží děti skrze víru v Ježíše Krista, vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši. A když patříte Kristu, jste tedy Abrahámovo potomstvo a dědici podle zaslíbení.

Můj výklad je tento: Pokud je dědic nedospělý, v ničem se neliší od otroka, ačkoli je pánem všeho. Podléhá poručníkům a správcům až do doby stanovené otcem. Tak to bylo i s námi: dokud jsme byli nedospělí, žili jsme pod vládou prvopočátků světa. Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. A protože jste synové, poslal vám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: „Abba, Otče!“ Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze Boha.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Gal 3,27-28; Ef 4,24

Vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek. * Všichni jste jeden v Kristu Ježíši.

Oblečte člověka nového, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý. * Všichni.

Z dopisu svaté Bernadetty Soubirousové

(Ep. ad P. Gondrand, a. 1861; cf. A. Ravier, Les écrits de sainte Bernadette, Paris 1961, pp. 53-59)

Paní se mnou mluvila

Jednoho dne jsem se vydala se dvěma děvčaty na břeh řeky Gávy sbírat dříví a zaslechla jsem nějaký šum. Otočila jsem se směrem k louce, ale viděla jsem, že se stromy sotva hýbou. Proto jsem pozdvihla hlavu vzhůru a podívala se k jeskyni. Spatřila jsem tam Paní celou v bílém: měla bělostné šaty přepásané modrým pásem a na obou nohou světle žlutou růži a měla i růženec stejné barvy.

Když jsem to uviděla, protřela jsem si oči, protože jsem si myslela, že mě klame zrak, a sáhla jsem rukou do kapsy, kde jsem našla svůj růženec. Chtěla jsem také udělat na čele kříž, ale nebyla jsem s to tam zdvihnout ruku, pořád mi padala. Až když se pokřižovala Paní, zkusila jsem to znovu, a ačkoli se mi ruka třásla, podařilo se to i mně. Hned jsem se začala modlit růženec a také Paní posouvala zrna svého růžence, ale rty se jí nepohybovaly. Když jsem se růženec domodlila, vidění ihned zmizelo.

Vyptávala jsem se tedy ostatních dvou dívek, zdali něco viděly. Řekly, že ne, a hned naléhaly, co to bylo, a že jim to musím prozradit. Sdělila jsem jim, že jsem uviděla Paní, celou v bílém, a že nevím, kdo to byl. Ale vybídla jsem je, aby o tom nic neříkaly. Nato mě děvčata varovala, abych se tam už nevracela. To jsem odmítla. A tak jsem přišla v neděli znovu, protože jsem uvnitř cítila, že mě něco volá …

Ta Paní na mě promluvila až potřetí a ptala se mě, zdali bych za ní nechtěla chodit příštích patnáct dní. Řekla jsem, že chci. A také dodala, že musím vyzvat kněžstvo, aby se tam postarali o stavbu kaple. A pak mi poručila, abych se napila z pramene. Protože jsem žádný pramen neviděla, šla jsem k řece Gávě. Ale ona mi dala na srozuměnou, že nemluví o řece, a ukázala mi prstem, kde má být pramen. Když jsem tam přišla, nenašla jsem nic, jen trochu bahnité vody. Snažila jsem se ji nabrat rukou, ale nešlo to. Proto jsem se pustila do hrabání a nakonec jsem sice dokázala trošku vody nabrat, ale třikrát jsem ji rozlila, až po čtvrté jsem se dokázala napít. Pak se zjevení ztratilo a já jsem šla pryč.

Celých patnáct dní jsem se tam vracela a každý den kromě jednoho pondělka a jednoho pátku se mi Paní zjevovala. Každý den mi přikazovala, že mám kněžím připomenout, aby tam vybudovali kapli, že se mám jít k prameni umýt a že se mám modlit za obrácení hříšníků. Častěji jsem se jí ptala, kdo je, ale ona se na to jen usmívala. Až nakonec pozvedla ruce do výšky, upřela oči k nebi a řekla mi, že je Neposkvrněné Početí.

Během těch patnácti dní mi také prozradila trojí tajemství, ale zakázala mi komukoli je prozradit. To jsem dodnes věrně dodržela.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Lk 1,46b.49.48b

Velebí má duše Hospodina, * že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté.

Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení. * Že mi.