Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
Přešťastní králové,
mudrci pohanští,
kteří uchopili
nestihlé tajemství
narození Krista,
do Jeruzaléma
dostali se města.
V světle hvězdy jdouce
skutečně shledali,
jak v Jeruzalémě
Písma vykládali:
Mesiáše našli,
dary jemu dali,
na kolena padli.
Jasný příklad hvězda
tato ukazuje,
věřícím, bloudícím,
všem život zjevuje,
kudy mají jíti,
chtějí-li Ježíše
pravdivě najíti.
Všeobecná církev
světem putující,
v Jeruzalém věčný
k Bohu směřující,
je věrných jednota,
Bohem shromážděná
ze všech čtyř stran světa.
Věříme v to cele,
že v budoucí slávě,
ne již okem víry,
ale v samém sobě,
budem ho viděti,
věčným nasycením
budem se těšiti.
Amen, aleluja,
Bože, rač to dáti,
tvá církev by mohla
Krista zvěstovati,
jej následovati,
v den soudný dojíti
do věčné radosti.
ŽALMY
1. ant. Pamatuj na mě, Hospodine, ujmi se mě a pomoz mi.
Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, *
jeho milosrdenství trvá navěky.
Kdo vylíčí mocné Hospodinovy činy, *
kdo vypoví všechnu jeho slávu?
Blaze těm, kteří dbají práva, *
spravedlivě jednají v každé době.
Pamatuj na mě, Hospodine, pro náklonnost k svému lidu, *
ujmi se mě a pomoz mi,
abych se těšil ze štěstí tvých vyvolených, †
abych se radoval z radosti tvého lidu, *
abych se chlubil spolu s tvým dědictvím.
Hřešili jsme jako naši otcové, *
páchali jsme nepravost, jednali bezbožně.
Naši otcové v Egyptě *
nechápali tvé divy,
neměli na paměti množství tvých dobrodiní, *
ale vzepřeli se proti Nejvyššímu u Rudého moře,
Přece však je zachránil pro své jméno, *
aby ukázal svou moc.
Pohrozil Rudému moři, a vyschlo, *
vedl je mezi vlnami jako po pevné zemi.
Zachránil je z moci toho, jenž je nenáviděl, *
vyprostil je z moci nepřítele.
Vody zatopily jejich protivníky, *
nezůstal z nich ani jeden.
Tu uvěřili jeho slovům *
a zpívali mu píseň chvály.
Brzy však zapomněli na jeho skutky, *
nevyčkali jeho rozhodnutí.
Dali se strhnout žádostivostí na poušti, *
pokoušeli Boha na pustině.
Splnil jim jejich žádost, *
ale poslal na ně i nakažlivou nemoc.
V táboře záviděli Mojžíšovi *
a Árónovi, zasvěcenému Hospodinu.
Otevřela se země a pohltila Datana, *
zavřela se nad Abiramovou tlupou.
V jejich tlupě vzplanul oheň, *
plamen spálil bezbožníky.
Ant. Pamatuj na mě, Hospodine, ujmi se mě a pomoz mi.
2. ant. Pamatujme na smlouvu s Hospodinem, naším Bohem.
Zhotovili si tele u Chorebu *
a klaněli se modle ulité z kovu.
Zaměnili tak svoji Slávu *
za sochu býka, který požírá trávu.
Zapomněli na Boha, který je zachránil, *
který v Egyptě vykonal divy,
zázraky v Chámově zemi, *
úžasné skutky u Rudého moře.
Rozhodl se, že je zničí, †
kdyby se Mojžíš, jeho vyvolený, u něho nepřimlouval, *
aby odvrátil jeho hněv, jímž je chtěl zhubit.
Pohrdli vytouženou zemí, *
nevěřili jeho slovu.
Reptali ve svých stanech, *
neposlouchali Hospodinova hlasu.
Proto jim přísahal pozdviženou rukou, *
že je zničí na poušti,
že jejich potomstvo rozptýlí mezi národy, *
že je rozpráší do cizích zemí.
Přidali se k Bál Peorovi, *
jedli oběti mrtvých bohů.
Dráždili (Hospodina) svými zločiny, *
proto je stihla pohroma.
Tu povstal Pinchas a zjednal spravedlnost. *
Pohroma přestala.
Připočetlo se mu to k zásluze *
po všechna pokolení na věčné časy.
Popudili ho u vod v Meribě, *
zle se vedlo Mojžíšovi jejich vinou,
neboť rozhořčili jeho mysl, *
že svými rty nerozvážně mluvil.
Ant. Pamatujme na smlouvu s Hospodinem, naším Bohem.
3. ant. Vysvoboď nás, Hospodine, náš Bože, a shromáždi svůj rozptýlený lid.
Nevyhubili národy, *
jak jim Hospodin rozkázal,
ale smísili se s pohany *
a naučili se jejich skutkům.
Uctívali jejich modly, *
a ty se jim staly léčkou.
Obětovali své syny *
i své dcery zlým duchům.
Prolévali nevinnou krev, †
krev svých synů a dcer, *
které obětovali kananejským modlám.
Země byla poskvrněna krví, †
znečistili se svými skutky *
a zpronevěřili se svými zločiny.
Tu vzplanul hněv Hospodinův proti jeho národu *
a zošklivil si své dědictví.
Proto je vydal do moci pohanů; *
vládli jim ti, kteří je nenáviděli.
Utiskovali je nepřátelé, *
museli se sklonit pod jejich ruku.
Mnohokrát je vysvobodil, †
oni ho však roztrpčovali svými pletichami, *
proto byli pokořeni pro své viny.
Ale shlédl na jejich soužení, *
když slyšel jejich prosbu.
Rozpomenul se kvůli nim na svoji smlouvu *
a slitoval se pro své velké milosrdenství.
Vzbudil k nim soucit *
u všech, kteří je přivedli do zajetí.
Vysvoboď nás, Hospodine, náš Bože, *
a shromáždi nás z pohanských zemí,
abychom chválili tvé svaté jméno *
a chlubili se tvou slávou.
Požehnaný Hospodin, Bůh Izraelův, †
od věků až na věky! *
Všechen lid ať řekne: „Amen!“
Ant. Vysvoboď nás, Hospodine, náš Bože, a shromáždi svůj rozptýlený lid.
Syn Boží přišel mezi nás
a naučil nás poznávat pravého Boha.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy proroka Izaiáše
63,19b – 64,11
Prosebné volání po Božím příchodu
Kéž bys protrhl nebe a sestoupil!
Před tvou tváří by se rozplynuly hory.
Jako oheň zapaluje chrastí,
jako oheň přivádí do varu vodu,
tak dej poznat své jméno svým nepřátelům,
ať se před tebou třesou národy,
když budeš působit divy,
které jsme nečekali.
Sestoupil jsi a před tvou tváří se rozplynuly hory
Od věků (nikdo) neslyšel,
k sluchu (nikomu) neproniklo,
oko nespatřilo, že by bůh, mimo tebe,
(tak) jednal s těmi, kdo v něho doufají.
Jdeš vstříc tomu, kdo s radostí jedná spravedlivě,
těm, kdo na tvých cestách pamatují na tebe.
Hle, ty ses rozhněval, protože jsme zhřešili,
byli jsme v hříších stále. Budeme zachráněni?
Byli jsme všichni jak poskvrnění,
jak špinavý šat byl každý náš dobrý skutek.
Zvadli jsme všichni jak listí,
nepravosti nás unášely jak vítr.
Nikdo nevzýval tvé jméno,
nikdo se nevzchopil, aby se k tobě přivinul,
neboť jsi před námi skryl svoji tvář,
nepravosti jsi nás vydal napospas.
A přece, Hospodine, ty jsi náš otec!
My hlína jsme – ty jsi nás hnětl,
dílo tvé ruky jsme všichni!
Hospodine, nehněvej se příliš,
nevzpomínej stále na nepravost,
pohlédni přece: všichni jsme tvůj lid!
Tvá svatá města se stala pouští,
Sión je opuštěn,
Jeruzalém zpustošen.
Náš dům, svatý a slavný,
kde tě chválili naši otcové,
stal se potravou ohně
a všechno nám milé se změnilo v trosky.
Hospodine, můžeš si toho nevšímat,
mlčet a tak nás ponížit?
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
Srov. Iz 56,1; srov. Mich 4,9; Iz 43,3
Jeruzaléme, brzy přijde tvá spása; proč hyneš zármutkem? Nemáš utěšitele, že se svíjíš bolestí? * Já tě zachráním a vysvobodím, přestaň se bát.
Vždyť já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Svatý Izraele; tvůj vykupitel. * Já tě.
DRUHÉ ČTENÍ
Z komentáře svatého Cyrila Alexandrijského, biskupa, k Janovu evangeliu
(Lib. 5, cap. 2: PG 73,751-754)
Duch Svatý seslán na všechny lidi
Tvůrce všehomíra pojal zajisté ten nejlepší úmysl, když se rozhodl sjednotit všechno v Kristu; chtěl znovu vrátit přirozenost člověka do původního stavu. Proto vedle jiných věcí slibuje, že ji znovu obdaří Duchem Svatým. Jinak totiž nebylo možné dospět k trvalému stavu dobra.
A tak vymezuje čas, kdy na nás sestoupí Duch Svatý, totiž čas Kristova příchodu, a slibuje to slovy: V oněch dnech, rozumí se ve dnech našeho Spasitele, vyleji svého Ducha na všechny lidi.
Když čas velkomyslné štědrosti přivedl Jednorozeného v těle na zem, to znamená (jako) člověka v souladu s Písmem svatým narozeného ze ženy, Bůh Otec znovu dal svého Ducha; první přijal Ducha Kristus jako prvotina obnovené přirozenosti. To přece dosvědčuje Jan Křtitel, když říká: Viděl jsem, jak Duch sestoupil z nebe a zůstal na něm.
O Kristu ovšem říkáme, že přijal Ducha jakožto člověk a jak náleželo člověku Ducha přijmout. Vždyť přestože je Synem Boha Otce, zrozeným z jeho podstaty, a to už před tím, než přijal lidskou přirozenost, spíše vlastně přede všemi věky, přece poté, co se stal člověkem, nebylo mu zatěžko slyšet, jak k němu Bůh Otec promlouvá: Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.
O Kristu, jenž je Bohem z něho zrozeným před věky, tvrdí, že byl zrozen onoho dne, aby v něm nás přijal za syny; neboť v Kristu jako člověku byla celá lidská přirozenost. Stejně tak se praví o Otci, jemuž patří Duch jako vlastní, že znovu dal svého Ducha Synovi, abychom v něm získali Ducha my. Právě z té příčiny se ujal Abrahámových potomků, jak bylo napsáno, a ve všem se připodobnil svým bratřím.
Jednorozený tedy nepřijímá Ducha Svatého pro sebe; jak jsme již řekli, Duch je přece jeho a je dáván v něm a skrze něho. Stal se však člověkem a vzal na sebe celou přirozenost, aby ji celou napravil tím, že ji uvede do původního stavu. Je tedy možno vidět, postupujeme-li rozumovou úvahou a dáváme-li se ujistit slovy Písma svatého, že Kristus nepřijal Ducha pro sebe, ale spíše v sobě pro nás. Vždyť k nám veškeré dobro přichází jeho prostřednictvím.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Ez 37,27-28; 36,27; Žid 8,8
Já budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. Tak poznají národy, že já jsem Hospodin, který posvěcuje Izraele. * Vložím do vás nového Ducha.
S Izraelovým domem a s Judovým domem uzavřu smlouvu novou. * Vložím.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, tys poslal světu svého Syna, abychom nežili ve tmě; dej, ať v našem nitru svítí světlo, které zazářilo našim otcům, a uveď všechny národy na cestu pokoje. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2026 J. Vidéky