Z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům

11,30 – 12,13

Apoštol se chlubí svou slabostí

Když už se musím chlubit, chci se chlubit svou slabostí. Bůh a Otec Pána Ježíše – který je velebený navěky – ví, že nelžu. V Damašku místodržitel krále Arety dal město Damašek hlídat, aby se mě zmocnil. Ale byl jsem spuštěn v koši otvorem v hradbách, a tak jsem jeho rukám unikl.

Když už to chlubení musí být – ač to není k ničemu – přejdu k viděním a zjevením od Pána. Znám jednoho křesťana, který byl před čtrnácti lety uchvácen až do třetího nebe. Nevím, zdali byl v těle, nevím, zdali byl mimo tělo. To ví Bůh. A vím o tom člověku, že byl uchvácen do ráje – zdali byl v těle, či mimo tělo, to nevím, to ví Bůh – a že uslyšel slova nevyslovitelná, která člověk nesmí vyřknout. Tímto člověkem se budu chlubit; sebou se však chlubit nebudu, leda svými slabostmi. Kdybych se totiž chtěl pochlubit, nebudu nerozumný, protože budu mluvit pravdu. Ale nechám toho, aby mě někdo nepokládal za něco více, než co vidí, že jsem, nebo než co o mně slyší.

Abych se pro vznešenost těch zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil (do tváře). To proto, aby se mě nezmocňovala pýcha. Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby mě toho zbavil. Ale on mi řekl: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti.“ Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc. Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti (a snáším to) pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.

Tak jsem se stal nemoudrým; vy jste mě k tomu přinutili. Mou obhajobu jste vlastně měli dělat vy. Já přece nejsem v ničem pozadu za těmi nadapoštoly, třebaže sám nejsem nic. Mohli jste však (na mně) poznat u vás (rozlišovací) známky apoštola: krajní trpělivost, znamení, zázraky a mocné skutky. V čem jste byli tedy zkráceni proti ostatním církevním obcím? Snad v tom, že já jsem vám na obtíž nepřipadl. Odpusťte mi tu křivdu.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

2 Kor 12,10.9; 4,7

S radostí přijímám slabosti a snáším to pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný. * Neboť síla milosti se tím zřejměji projeví ve slabosti.

Poklad víry máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu. * Neboť síla milosti se tím zřejměji projeví ve slabosti.

Z vyprávění svatého Ignáce podle záznamu Ludvíka Consalveze

(Cap. 1,5-9: Acta Sanctorum Iulii, 7 [1868],647)

Zkoumejte duchy, zdali jsou z Boha

Ignác velmi rád čítával ony marnivé a prolhané knihy o skvělých činech slavných mužů. Jakmile mu bylo lépe, požádal o něco takového ke čtení, aby si zkrátil dlouhou chvíli. Ale v tom domě se nenašla žádná kniha toho druhu. Proto mu nabídli „Život Kristův“ a ještě jinou knihu s názvem „Květy svatých“; obě byly napsány v jeho mateřštině.

Když si v nich často četl, začínalo se mu líbit, co v nich stálo. Někdy se také při čtení zastavoval a uvažoval o tom, co přečetl. Ale jindy se zase vracel k světským myšlenkám, jak byl zvyklý dříve, a k podobným marnostem, jak mu to přicházelo na mysl.

Mezitím se ho ujalo Boží milosrdenství a přivádělo ho při četbě na nové myšlenky. Když dále četl život Krista, našeho Pána, a svatých, přemýšlel a říkal si: „Co kdybych udělal to, co udělal svatý František? Nebo to, co udělal svatý Dominik?“ Uvažoval o mnoha takových věcech a dosti dlouho u těch myšlenek prodléval. Ale pak se zase zabýval jinými věcmi, vracely se opět myšlenky marnivé a světské, a i to trvalo dlouhou dobu. Velmi dlouho jej zaměstnávalo toto střídání myšlenek.

Ale při tomto přemýšlení byl ten rozdíl, že když se zabýval světskými věcmi, působilo mu to sice veliké potěšení, ale když se tím unavil a přestal na to myslet, pociťoval v sobě smutek a vyprahlost. Když však myslel na následování svatých mužů, kteří žili velmi přísným životem, působilo mu to potěšení nejen tehdy, když o tom přemítal, ale i když přestal, zůstávala v něm radost. A přitom unikal tento rozdíl jeho pozornosti a on ho nedovedl ocenit, až jednoho dne vnitřně prohlédl a začal nad tím rozdílem žasnout, neboť z vlastní zkušenosti poznal, že jeden druh myšlenek v něm zanechává smutek, druhý radost. A to byl první závěr o božských věcech, k němuž dospěl. Když později sestavoval duchovní cvičení, byla mu tato zkušenost prvním světlem k poznání, jak rozeznávat duchy, a v tom pak vyučil své druhy.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

1 Petr 4,11.8

Kdo má dar řeči, ať je si vědom, že přednáší slovo Boží. Kdo slouží, ať je si vědom, že pověření k tomu přijal od Boha, * aby tak byl ve všem oslavován Bůh skrze Ježíše Krista.

Především se mějte navzájem vroucně rádi, * aby tak byl ve všem oslavován Bůh skrze Ježíše Krista.