Z knihy Zjevení svatého apoštola Jana

17,1-18

Veliký, ohavný Babylón

Jeden ze sedmi andělů, kteří měli sedm misek, přišel a mluvil se mnou: „Pojď, ukážu ti soud nad velkou nevěstkou, která trůní na mnoha vodách, s kterou králové země smilnili a jejímž vínem smilstva se opíjeli obyvatelé země.“

Odnesl mě v duchu na poušť. A viděl jsem ženu, sedící na rudé šelmě, plné rouhavých jmen, se sedmi hlavami a deseti rohy. Žena byla oblečena do nachu a šarlatu, vyšperkována zlatem, drahým kamením a perlami. V ruce držela zlatou číši, plnou ohavností a nečistot svého smilstva, a na čele měla napsáno jméno tajemného významu: „Veliký Babylón, matka nevěstek a ohavností na zemi“.

Viděl jsem, že ta žena je zpitá krví věřících a krví Ježíšových svědků. Když jsem se na ni díval, zmocnil se mě velký údiv. Ale anděl mi řekl: „Proč se divíš? Vysvětlím ti tajemství ženy i šelmy, která ji nese a má sedm hlav a deset rohů. Šelma, kterou jsi viděl, byla, ale (už) není; má však znovu vystoupit z propasti a přijde do záhuby. Obyvatelé na zemi, jejichž jméno není zapsáno od stvoření světa v knize života, budou uchváceni úžasem, až uvidí šelmu, která byla a není, a zase se objeví. Ať pochopí ten, kdo má moudrost. Sedm hlav znamená sedm pahorků, na nichž ta žena trůní. Je to také sedm králů: pět z nich už padlo, jeden žije, poslední však dosud nepřišel; až přijde, smí zůstat jenom nakrátko. Šelma pak, která byla a není, je sám ten osmý, ale patří k těm sedmi a jde do záhuby. A těch deset rohů, co jsi viděl, znamená deset králů, kteří se ještě vlády neujali, ale spolu se šelmou dostanou královskou moc, i když jenom na chvíli. Jsou stejné mysli a svou moc i sílu dávají šelmě. Začnou válku proti Beránkovi, ale Beránek nad nimi zvítězí – je (přece) Pán pánů a Král králů – a s ním i jeho povolaní, vyvolení a věrní.“

(Dále) mi řekl: „Vody, na kterých jsi viděl nevěstku trůnit, jsou lid a davy, národy a jazyky. Těch deset rohů, které jsi viděl, i ta šelma budou nevěstku nenávidět, oloupí ji a svléknou do naha, budou jíst její maso a upálí ji. Bůh jim totiž vnukl do srdce, aby vykonali jeho záměr, vykonali ho svorně, a odevzdali svou královskou moc šelmě, dokud se nesplní Boží slova. A žena, kterou jsi viděl, je to veliké město, které vykonává vládu nad králi země.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Zj 17,14; 19,16

Králové země začnou válku proti Beránkovi, ale Beránek nad nimi zvítězí, je přece * Pán pánů a Král králů, aleluja.

Na plášti a na boku má napsáno svoje jméno: * Pán pánů a Král králů, aleluja.

Z pastorální konstituce 2. vatikánského sněmu o církvi v dnešním světě

(Gaudium et spes, nn. 33-34)

Lidská činnost ve světě

Člověk se vždycky snažil svou prací a bystrostí svého rozumu rozvíjet svůj život; a dnes, zvláště s pomocí vědy a techniky, rozšířil a stále rozšiřuje svou nadvládu téměř nad celou přírodou, a především rozvojem mezinárodních styků různého druhu se lidská rodina ponenáhlu chápe a utváří jako jedno celosvětové společenství. S tím souvisí to, že mnoho dobrého, co člověk kdysi očekával především od vyšších sil, si dnes opatřuje vlastním přičiněním.

Tváří v tvář tomuto nesmírnému úsilí, jímž se už zabývá celé lidstvo, vyvstává mezi lidmi mnoho otázek: Jaký je smysl a hodnota tohoto snažení? Jak se má všech těchto věcí užívat? K jakému cíli směřují námahy jednotlivců i společenských celků?

Církev, střežící poklad Božího slova, z něhož se čerpají náboženské a mravní zásady, nemá sice vždycky po ruce odpověď na každou jednotlivou otázku, snaží se však, aby se světlo zjevení spojilo s lidskou znalostí a zkušeností, a tak aby se osvětlila cesta, po níž se lidstvo nedávno vydalo.

Pro věřící je jisté, že lidská individuální i kolektivní činnost, totiž ono nesmírné úsilí, jímž se lidé snaží během staletí zlepšovat své životní podmínky, odpovídá samo o sobě Božímu záměru. Neboť člověku, stvořenému k obrazu Božímu, bylo uloženo podřídit si zemi se vším, co je na ní, a řídit svět spravedlivě a svatě, a uznáním Boha jako stvořitele všeho zaměřit k němu sebe i celý vesmír, aby podřízením všech věcí člověku bylo velebeno jméno Boží po celé zemi.

To platí i o zcela všední práci. Muži i ženy, kteří vydělávají sobě i rodině na živobytí a svou činnost konají tak, že je vhodnou službou společnosti, mohou být právem přesvědčeni, že svou prací dále rozvíjejí dílo Stvořitelovo, slouží prospěchu svých bratří a svým osobním přičiněním přispívají k uskutečnění Božího plánu v dějinách.

Křesťané se tedy nedomnívají, že to, co svou bystrostí a silou vykonají lidé, stojí v protikladu k moci Boží, jako by byl rozumný tvor soupeřem Stvořitele; naopak jsou přesvědčeni, že úspěchy lidstva jsou znamením velikosti Boží a plodem jeho nevýslovného rozhodnutí.

Čím více však vzrůstá moc lidí, tím širší je odpovědnost jednotlivců i celků.

Z toho je zřejmé, že křesťanské poselství neodvádí lidi od budování světa ani je nevede k zanedbávání blaha svých bližních, ale naopak jim to přísně ukládá jako povinnost.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. Gn 2,15

Hospodin Bůh usadil člověka v zahradě Edenu, * aby ji obdělával a chránil, aleluja.

To bylo posláním člověka od počátku. * Aby ji obdělával a chránil, aleluja.