Z druhé knihy Mojžíšovy

24,1-18

Sjednání smlouvy na hoře Sinaj

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vystup k Hospodinu ty a Árón, Nádab a Abiu a sedmdesát izraelských starších. Klaňte se zdálky. Mojžíš ať přistoupí k Hospodinu sám; ostatní ať nepřistoupí, ani lid ať s ním nevystoupí!“

Mojžíš tedy přišel a sdělil lidu všechna Hospodinova slova a ustanovení. Lid odpověděl jedním hlasem: „Splníme všechno, co mluvil Hospodin!“ Mojžíš pak všechna Hospodinova slova napsal; časně zrána pak vstal a postavil pod horou oltář a dvanáct pamětních kamenů podle dvanácti kmenů Izraele.

Poslal jinochy ze synů Izraele, aby obětovali celopaly a přinesli býčky jako pokojné oběti Hospodinu. Mojžíš vzal polovici krve, vlil ji do obětních misek a (zbylou) polovicí krve postříkal oltář. Pak vzal knihu smlouvy a četl ji nahlas lidu. A oni řekli: „Poslušně splníme všechno, co mluvil Hospodin.“ Potom vzal Mojžíš krev, pokropil lid a řekl: „Hle, to je krev smlouvy, kterou s vámi sjednal Hospodin podle všech těchto slov.“

Vystoupil Mojžíš a Árón, Nádab a Abiu a sedmdesát z izraelských starších. Spatřili Boha Izraele a pod jeho nohama bylo (cosi) jako podlaha vytvořená ze safírů, (cosi) jako čisté nebe. (Bůh) nevztáhl ruku na vybrané (muže) ze synů Izraele. Mohli Boha vidět. (Dokonce) i jedli a pili.

Hospodin však řekl Mojžíšovi: „Vystup ke mně na horu a zůstaň tam. Dám ti desky z kamene; zákon a přikázání, které jsem napsal k jejich poučení.“ Mojžíš a jeho služebník Jozue vstali; když Mojžíš vystupoval na horu, řekl starším: „Zůstaňte tady, dokud se k vám nevrátíme. Máte u sebe Áróna a Chura. Když bude mít někdo něco k projednání, ať se obrátí na ně.“

Když Mojžíš vystoupil na horu, zahalil horu mrak. Hospodinova velebnost spočívala na hoře Sinaji a mrak ji zahalil na šest dní. Sedmého dne (Bůh) zavolal Mojžíše zprostřed mraku. Před očima synů Izraele se zjevila Hospodinova velebnost jako sžírající oheň na vrcholu hory. Mojžíš vešel do mraku, vystoupil na horu a byl tam čtyřicet dní a čtyřicet nocí.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Sir 45,5.6 (řec. 5); Sk 7,38

Bůh dal Mojžíšovi slyšet svůj hlas a uvedl ho do oblaku. * Tváří v tvář mu dal přikázání, moudrý zákon života, aby naučil Jakuba smlouvě, Izraele svým ustanovením.

To je ten, který ve shromáždění lidu na poušti byl prostředníkem mezi andělem, který k němu mluvil na hoře Sinaji, a mezi našimi otci. * Tváří v tvář mu dal přikázání, moudrý zákon života, aby naučil Jakuba smlouvě, Izraele svým ustanovením.

Z homilií svatého Basila Velikého, biskupa

(Hom. 20, De humilitate 3: PG 31,530-531)

Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu

Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, ať se silný nechlubí svou silou, ať se boháč nechlubí svým bohatstvím. V čem však potom spočívá pravá chlouba a v čem je velikost člověka? Tím ať se chlubí, kdo se chce chlubit: že má rozum a zná mne, že já jsem Hospodin, říká Bůh.

To je tedy vznešenost člověka, jeho sláva a velikost, když pravdivě pozná, co je skutečně velké, přilne k tomu a hledá slávu u Pána slávy. Apoštol totiž říká: Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu, a předtím: Kristus se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, jak je psáno: Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.

Dokonalá a neporušená chlouba v Pánu spočívá v tom, že se člověk nevynáší pro svou spravedlnost, že ví, že jí pozbyl a že je ospravedlněn jen skrze víru v Krista.

A tak se Pavel přímo chlubí tím, že vlastní spravedlností pohrdá a že hledá spravedlnost, která je skrze Krista, tu, která je z Boha, spravedlnost založenou na víře: aby poznal Krista a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení, aby vzal na sebe podobu jeho smrti, a dosáhl tak zmrtvýchvstání.

Tady padá veškerá nadutost pýchy. Není ti ponecháno zhola nic, čím by ses mohl vychloubat, člověče. Tvá chlouba a naděje spočívají v tom, že budeš umrtvovat vše, co je tvé, a usilovat o budoucí život v Kristu. Počátek tohoto života již máme, jsme v něm a žijeme jej zcela v Boží milosti a z jeho obdarování.

Neboť je to Bůh, který v nás působí, že chceme, i to, že pak jednáme, abychom se mu mohli líbit. Opět tu Bůh zjevuje skrze svého Ducha svou moudrost, kterou od věčnosti určil pro naše oslavení.

Bůh dává sílu ve všech námahách. Pracoval jsem více než všichni ostatní, říká Pavel; vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou. A Bůh vysvobozuje z nebezpečí i tam, kde končí veškerá lidská naděje. Dokonce jsme sami nad sebou už vynesli rozsudek smrti – to proto, abychom nespoléhali sami na sebe, nýbrž na Boha, který křísí mrtvé. On nás už z tolika nebezpečí života zachránil a také zachrání. Ano, v něj skládáme naději, že nás i nadále bude zachraňovat.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Mdr 15,3; Jan 17,3

Z poznání tebe, Bože, plyne svrchovaná spravedlnost. * Poznávat tvou moc je kořen nesmrtelnosti.

Věčný život je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. * Poznávat tvou moc je kořen nesmrtelnosti.

Ze „Života svaté Františky Římské“

(Cap. 6-7: Acta Sanctorum Martii 2,*185-*187)

Trpělivost a láska svaté Františky

Bůh nevyzkoušel Františčinu trpělivost pouze pokud jde o vnější pozemské statky, ale musela projít i mnoha zkouškami osobními, neboť Bůh ji podle své vůle podrobil nemocem, často dlouhým a těžkým, jak se vypráví a jak ještě bude řečeno. Jako by chtěl, aby na ní nikdy nebylo možno zpozorovat sebemenší projev netrpělivosti nebo sebemenší nespokojenost s nějakou službou, byť jí byla prokázána jakkoli nevhodně.

Svou pevnost osvědčila Františka zejména, když záhy musela pohřbít své syny, které tak něžně milovala. S jasnou duší se vždycky podřizovala Boží vůli a děkovala Bohu za všechno, co ji potkalo. Se stejnou odhodlaností snášela pomlouvače a nactiutrhače, všechny zlé jazyky, které znevažovaly způsob jejího života. Nedávala na sobě znát ani nejmenší známku odporu k osobám, o nichž věděla, že o ní a o jejích záležitostech křivě smýšlejí a mluví. Naopak, splácela zlé dobrým a vytrvale se za takové lidi modlila.

Protože si ji Bůh nevyvolil, aby byla svatá jen pro něho, ale aby všechno dobré, co jí Bůh dal, využila pro duchovní i tělesné blaho bližních, dal jí takový půvab a roztomilost, že ať s ní přišel do styku kdokoli, vždycky byl okamžitě uchvácen její láskou a úctou a ochotně přijal jakékoli její rozhodnutí. V jejích slovech byla taková síla Boží moci, že pouhými několika slovy potěšila zkormoucené a nemocné duše, zkrotila neklidné, zkonejšila rozhněvané, usmířila nepřátele, uhasila plameny zakořeněné a staré zášti a nenávisti, a často přečasto zabránila promyšlené a připravené mstě. Zdálo se, že jediným slovem udrží na uzdě vášně kteréhokoli člověka a že může lidi vést, kamkoli se jí zachce.

Proto se k Františce utíkali ze všech stran jako k nejbezpečnějšímu útočišti a nikdo od ní neodcházel bez útěchy, ačkoli dovedla také nepokrytě vytknout hříchy a beze strachu pokárat každého, když provedl něco škodlivého a Bohu nemilého.

V Římě tehdy řádily nejrůznější nemoce, všude byli umírající a morem postižení. Nedbajíc nebezpečí nákazy, neváhala světice uprostřed toho všeho konat skutky nejvyššího milosrdenství všem ubožákům a těm, kdo potřebovali cizí pomoci. Když takové lidi snadno našla, snažila se je nejprve soucitem pohnout k pokání, načež jim s horlivostí poskytovala pomocné služby a láskyplně je povzbuzovala, aby jakoukoli podobnou obtíž přijímali z ruky Boží s radostí a snášeli ji z lásky k tomu, který toho tak mnoho za ně na sebe vzal jako první.

Františce nebylo dost těch nemocných, které se jí podařilo shromáždit k léčení u ní v domě. Vyhledávala je i v jejich chatrčích a veřejných špitálech a těm, které tak našla, tišila žízeň, upravovala lůžka, obvazovala rány. Čím víc vředy páchly a čím víc se jí z nich zvedal žaludek, tím horlivěji a pečlivěji se nemocným věnovala. Měla také ve zvyku brát s sebou cestou do městské čtvrti Campo Santo (Svaté pole) jídlo i vybrané pochoutky a rozdělovat je mezi ty potřebnější. A když se vracela domů, přinášela s sebou kusy rozedraných šatů a bídné cáry plné špíny, pečlivě je vyprala a náležitě vyspravila, jako by je měl nosit sám Pán, co nejlépe je složila a proložila vonnými věcmi.

Dobrých třicet let konala Františka tuto službu u jednotlivých nemocných i v nemocnicích; v době, kdy bydlela v domě svého manžela často chodívala do špitálů sv. Marie a sv. Cecílie v Zátibeří, ale také k sv. Duchu a do čtvrtého na Svatém poli. A protože v době tehdejších epidemií bylo nesnadné najít nejen lékaře pro uzdravení těla, ale také kněze, aby potřebným způsobem léčili duše, Františka je sama vyhledávala a vodila je k těm, kdo byli připraveni přijmout svátosti pokání a eucharistie. Aby se to dalo podle jejího soudu lépe zařídit, vydržovala na své náklady jednoho kněze, aby chodil do výše uvedených špitálů a navštěvoval tam nemocné, které mu předem určila.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. Rt 3,10a.11b; Jdt 13,9a

Bůh tě provázel svým požehnáním. * Všechen lid tě obdivuje jako ženu statečnou a plnou víry.

Pán tak proslavil tvé jméno, že nevymizí tvá chvála z úst lidí. * Všechen lid tě obdivuje jako ženu statečnou a plnou víry.