Z knihy proroka Jeremiáše

4,5-8.13-28

Nepřítel přijde od severu

Tak praví Hospodin:

„Hlásejte to v Judsku,

provolávejte v Jeruzalémě,

trubte v zemi na rohy,

křičte silně:

‚Shromážděme se a vejděme do opevněných měst!‘

Zdvihněte znamení směrem k Siónu,

utíkejte, neotálejte!

Neboť od severu přivedu pohromu,

velikou zkázu.

Lev vystoupil ze své houštiny,

vyrazil zhoubce národů,

vyšel ze svého místa,

aby změnil tvou zem v pustinu;

tvá města budou pobořena,

zbavena obyvatel.

Proto se přepásejte žínicemi,

naříkejte a hořekujte,

neboť není od nás odvrácen žár Hospodinova hněvu.

Hle – vystupuje jako mračno,

jeho vozy (se ženou) jak smršť,

rychlejší než orli jsou jeho koně.

Běda nám, neboť je po nás veta!

Umyj své srdce od špatnosti, Jeruzaléme,

abys byl zachráněn!

Jak dlouho budou v tobě zůstávat hříšné myšlenky?

Hle – od Danu přichází zpráva,

od efraimských hor oznamují zhoubu.

Sdělte to a zvěstujte po Judsku,

ať to slyší až v Jeruzalémě:

‚Z daleké země přicházejí nepřátelé,

křičí na judská města.

Obklíčí (Jeruzalém) jak polní hlídači,

neboť mě popudil k hněvu‘ – praví Hospodin.

Tvé chování a tvé skutky ti to způsobily;

to je tvé neštěstí,

že je ti hořko, že ti to vniká do srdce!

Mé nitro, mé nitro! Jak mě to bolí!

Záhyby mého srdce!

Bouří se to ve mně,

nemohu mlčet!

Slyším hlas polnice,

válečný ryk.

Zkázu za zkázou oznamují,

je zpustošená celá země.

Ve chvilce jsou zničeny mé stany,

v okamžiku jsou stržena má (stanová) plátna.

Jak dlouho budu vídat válečné korouhve,

slýchat hlas trouby?

Ano, můj národ je pošetilý,

nechce mě znát,

jsou to zpozdilí synové, bez rozumu;

jsou moudří, aby činili zlo,

ale neschopní konat dobro.

Hleděl jsem na zemi, a hle – byla prázdná a pustá;

(díval jsem se) na nebesa – zmizela jejich světla.

Hleděl jsem na hory, a hle – chvěly se

a všecky pahorky se třásly.

Hleděl jsem – nebylo tu člověka;

všecko nebeské ptactvo prchlo.

Hleděl jsem, a hle – ze zahrad poušť;

všechna města byla spálena

od Hospodina žárem jeho hněvu!

Tak praví Hospodin:

‚Bude zpustošena celá země,

ano, úplně ji zničím!

Proto bude naříkat země

a nebesa nahoře ztemní;

řekl jsem to, a nelituji toho,

rozhodl jsem se, a neodvolám to.‘“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Srov. Jer 4,24-26; 8,18; Žl 85 (84),5

Žárem tvého hněvu, Hospodine, je zpustošena celá země, ale ty se smiluj * a neznič nás!

Obnov nás, Bože, náš spasiteli, odlož svou nevoli proti nám * a neznič.

Ze spisu „Vyznání“ od svatého Augustina, biskupa

(Lib. 7,10.18; 10,27: CSEL 33,157-163.255)

Ó věčná pravdo, pravdivá lásko, láskyhodná věčnosti!

Vyzván, abych se vrátil k sobě, vstoupil jsem pod tvým vedením, Bože, do svého nitra; mohl jsem, neboť ty ses stal mým pomocníkem. Vstoupil jsem, a okem své duše, i když tak slabým, jsem uviděl nad tímto okem své duše, nad svým duchem, nezměnitelné světlo; ne to obyčejné, viditelné všem tvorům, ani jiné, sice větší, ale téhož druhu, které by pouze mnohem mocněji zářilo a naplňovalo všechno svým jasem. Ne, nebylo to světlo jako ostatní světla, ale jiné, úplně odlišné od všeho. Ani nebylo nad mým duchem jako olej nad vodou nebo jako nebe nad zemí; bylo vysoko nade mnou, protože mě stvořilo, a já jsem byl hluboko pod ním, protože jsem byl stvořen od něho. Ten, kdo zná pravdu, zná to světlo.

Ó věčná pravdo, pravdivá lásko, láskyhodná věčnosti! Ty jsi můj Bůh, po tobě toužím dnem i nocí. Jakmile jsem tě poznal, pozdvihl jsi mě, abych viděl, že je něco, co bych měl vidět, já že však dosud nejsem schopen vidět. A zasáhl jsi svým mocným světlem můj slabý zrak, a já jsem se zachvěl láskou i hrůzou. A shledal jsem, že jsem daleko od tebe v krajině úplně jiné, a jako bych slyšel z výsosti tvůj hlas: „Já jsem pokrm silných; musíš růst a budeš mě požívat. Nebudeš mě však proměňovat v sebe jako pokrm pro své tělo, ale ty se budeš proměňovat ve mne.“

Hledal jsem tedy způsob, jak získat sílu, potřebnou k tomu, abych tě požíval, ale nenacházel jsem, dokud jsem neobjal prostředníka mezi Bohem a lidmi, člověka Krista Ježíše, Boha, který je nade všecko: buď veleben navěky. On mě volal a říkal: Já jsem cesta, pravda a život; a pokrm, k jehož přijetí jsem dosud neměl sílu, spojil s tělem, neboť Slovo se stalo tělem, aby tvá moudrost, skrze niž jsi všechno stvořil, živila jako mléko naši dětskou slabost.

Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak dávná a přece tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval! Hle, tys byl uvnitř, když já jsem byl venku, a tam jsem tě hledal, vrhal jsem se na to krásné, co jsi stvořil, já netvor. Tys byl se mnou, ale já jsem s tebou nebyl. To, co by vůbec nebylo, kdyby to nebylo v tobě, drželo mě daleko od tebe. Tys volal, křičel a prorazil mou hluchotu; tys zářil, svítil a zahnal mou slepotu; tys vydával vůni a já jsem ji vdechl, a teď dychtím po tobě; okusil jsem, a nyní lačním a žízním; ty ses mne dotkl, a já hořím touhou po tvém pokoji.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Ó pravdo, světlo mého srdce, bloudil jsem, a rozpomenul jsem se na tebe; * vracím se vyprahlý a dychtím po tvém prameni.

Život, který žiji, už nežiji ze sebe; ze sebe jsem žil špatně, ve spojení s tebou žiji novým životem. * Vracím se.