Modlitba se čtením
Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
Ať, Pane všeho vědění,
ti patří naše nadšení.
Ty znáš všech srdcí tajemství
a sílíš nás svou milostí.
Pastýři, ovce chránící,
ztracené nalézající,
na pastviny své svěží vždy
nás k dobrým ovcím shromáždi.
Kéž soudcův hněv nás nesvrhne
v ponuré stádo pekelné,
kéž jsme tvým soudem určeni
tvých pastvin stát se ovcemi.
Buď tobě, Spasiteli náš,
čest, vítězství, moc, slávy jas,
vždyť nad vesmírem vládu máš
po všechny věky v každý čas. Amen.
ŽALMY
1. ant. Navěky chci zpívat o Hospodinových milostech. †
Navěky chci zpívat o Hospodinových milostech, *
† po všechna pokolení hlásat svými ústy tvou věrnost.
Řekl jsi totiž: „Navěky je založena milost.“ *
Na nebi jsi upevnil svou věrnost.
„Smlouvu jsem sjednal se svým vyvoleným, *
přísahal jsem Davidovi, svému služebníku:
Navěky zajistím tvůj rod *
a tvůj trůn zbuduji na všechna pokolení.“
Nebesa oslavují tvé divy, Hospodine, *
a tvou věrnost shromáždění svatých.
Neboť kdo se může v oblacích rovnat Hospodinu, *
kdo z Božích synů se podobá Pánu?
Bůh je strašný ve sboru svatých, *
veliký a hrozný nad všechny kolem sebe.
Hospodine, Bože zástupů, kdo je jako ty? *
Mocný jsi, Hospodine, a tvá věrnost tě obklopuje.
Ty vládneš nad nezkrotným mořem, *
ty poutáš jeho vzduté vlny.
Tys probodl a rozdupal Rahab, *
svým silným ramenem jsi rozptýlil své nepřátele.
Tvá jsou nebesa, tvá je i země, *
založil jsi svět a vše, co jej plní.
Sever i jih jsi stvořil, *
Tábor a Hermon plesají v tvém jménu.
Tvé rámě je mocné, *
silná je tvá ruka, zdvižena tvá pravice.
Spravedlnost a právo jsou základem tvého trůnu, *
milost a věrnost před tebou kráčejí.
Šťastný je lid, který dovede oslavovat, *
chodí, Hospodine, v záři tvé tváře.
V tvém jménu jásají ustavičně *
a honosí se tvou spravedlností.
Neboť ty jsi leskem jejich moci *
a tvou přízní roste naše síla.
Vždyť náš vladař náleží Hospodinu, *
náš král Svatému Izraele.
Ant. Navěky chci zpívat o Hospodinových milostech.
2. ant. Kristus, Syn Boží, pochází jako člověk z rodu Davidova.
Kdysi ve vidění jsi mluvil ke svým zbožným a řekls: †
„Jinochu jsem dal přednost před bojovníkem, *
povýšil jsem vyvoleného z lidu.
Nalezl jsem Davida, svého služebníka, *
pomazal jsem ho svým svatým olejem,
pevně ho drží má ruka *
i mé rámě ho posiluje.
Nepřítel ho neoklame, *
zvrácený člověk ho nepokoří.
Zničím před ním jeho protivníky *
a pobiji ty, kdo ho nenávidí.
Má věrnost a láska ho budou provázet, *
ve jménu mém zmohutní jeho síla.
Položím jeho ruku na moře *
a na řeky jeho pravici.
On mě bude vzývat: Ty jsi můj otec, *
můj Bůh a skála mé spásy.
Já pak ho ustanovím prvorozeným synem, *
nejvyšším mezi králi země.
Navěky mu zachovám svou milost, *
má smlouva s ním platit nepřestane.
Dám věčné trvání jeho rodu, *
jeho trůn bude jako věk nebes.“
Ant. Kristus, Syn Boží, pochází jako člověk z rodu Davidova.
3. ant. Přísahal jsem Davidovi, svému služebníku; jeho potomstvo potrvá navěky.
„Jestliže jeho synové opustí můj zákon *
a nebudou jednat podle mých příkazů,
jestliže poskvrní má ustanovení *
a nezachovají má přikázání:
potrestám metlou jejich nepravost *
a ranami jejich provinění.
Svou milost mu však neodejmu *
a svou věrnost neporuším.
Nezapřu svoji smlouvu, *
výrok svých rtů nepozměním.
Jednou provždy jsem přísahal při své svatosti, *
jistě neselžu Davidovi.
Jeho potomstvo potrvá navěky, *
jeho trůn bude přede mnou jako slunce,
jako měsíc, který je upevněn navěky, *
věrný svědek na nebi.“
Ant. Přísahal jsem Davidovi, svému služebníku; jeho potomstvo potrvá navěky.
Hospodine, tvé slovo osvěcuje,
nezkušenému dává moudrost.
PRVNÍ ČTENÍ
Z první knihy Královské
21,1-21.27-29
Eliáš hájí spravedlnost
Nábot z Jizreelu měl vinici, která byla u paláce Achaba, krále samařského. Achab řekl Nábotovi: „Postup mi svou vinici, abych si z ní udělal zelinářskou zahradu, protože je blízko mého domu. Dám ti za ni vinici lepší, nebo chceš-li, zaplatím ti za ni stříbrem.“ Nábot odpověděl Achabovi: „Chraň mě Hospodin, abych ti dal dědictví po předcích!“ Achab přišel do svého domu mrzutý a rozhněvaný kvůli řeči, kterou s ním mluvil Nábot z Jizreelu, když mu řekl: ‚Nedám ti dědictví po svých předcích.‘ Lehl si na lůžko, odvrátil svou tvář a nechtěl jíst.
Přišla k němu jeho žena Jezabel a ptala se ho: „Proč jsi mrzutý, že nechceš ani jíst?“ Odpověděl jí: „Mluvil jsem s Nábotem z Jizreelu a řekl jsem mu: ‚Postup mi svou vinici za stříbro, nebo chceš-li, dám ti za ni jinou vinici‘, ale on řekl: ‚Nedám ti svou vinici!‘“ Tu mu jeho žena Jezabel řekla: „Ty ale umíš vládnout nad Izraelem! Vstaň, najez se a buď dobré mysli! Já už ti opatřím vinici Nábota z Jizreelu!“
Napsala v Achabově jménu dopis, zapečetila ho jeho pečetí a poslala dopis předním mužům a vznešeným spoluobčanům Nábotovým. V dopise napsala: „Vyhlaste půst a posaďte Nábota mezi přední lidi. Posaďte před něho i dva ničemy, a ti ať ho obžalují: ‚Proklínal jsi Boha a krále!‘ Vyveďte ho ven a ukamenujte k smrti!“ Mužové města, předáci a jeho vznešení spoluobčané, provedli to, co jim Jezabel rozkázala, jak bylo napsáno v dopise, který jim poslala. Vyhlásili půst a posadili Nábota mezi přední lidi. Pak přišli dva ničemové, sedli si před něj, a ti ničemové obžalovali Nábota před lidem: „Nábot proklínal Boha a krále!“ Vyvedli ho ven z města a ukamenovali ho, že zemřel. Poslali Jezabel vzkaz: „Nábot byl ukamenován, je mrtev!“
Když Jezabel slyšela, že Nábot byl ukamenován a je mrtev, řekla Achabovi: „Vstaň, zaber vinici Nábota z Jizreelu, kterou ti odpíral dát za stříbro. Nábot už nežije, je mrtvý.“ Když Achab slyšel, že Nábot je mrtev, vstal a sestoupil do vinice Nábota z Jizreelu, aby se jí zmocnil.
Tu se ozvalo Hospodinovo slovo Tišbanu Eliášovi: „Vstaň, sestup naproti Achabovi, králi izraelskému, který sídlí v Samaří. Hle, je v Nábotově vinici, neboť tam sestoupil, aby se jí zmocnil. Řekneš mu: ‚Tak praví Hospodin: Zabil jsi a zmocnil ses?‘ Pak dodáš: ‚Tak praví Hospodin: Na místě, kde lízali psi krev Nábotovu, budou psi lízat i krev tvou!‘“ Achab řekl Eliášovi: „Chytils mě při činu, můj nepříteli?“ Odpověděl: „Ano, chytil! Poněvadž ses zaprodal k tomu, co je zlé v Hospodinových očích, hle – já na tebe přivedu neštěstí a zametu za tebou, vyhladím Achabovi v Izraeli každého mužského potomka, ať svobodného nebo otroka.“
Když Achab slyšel tato slova, roztrhl si šaty, oblékl si žínici na holé tělo, postil se, spal v žínici a chodil stísněn. Tu se ozvalo Hospodinovo slovo Tišbanu Eliášovi: „Vidíš, jak se Achab pokořil přede mnou? Poněvadž se přede mnou pokořil, nepřivedu neštěstí na jeho dům v jeho dnech, ale přivedu neštěstí ve dnech jeho syna.“
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
Jak 4,8.9.10; 5,6
Umyjte své ruce, hříšníci, a očisťte své srdce, lidé obojetní! * Naříkejte a plačte, pokořte se před Pánem.
Odsoudili jste spravedlivého a připravili ho o život – on se vám nebrání. * Naříkejte.
DRUHÉ ČTENÍ
Ze spisu „Cesta duše k Bohu“ od svatého Bonaventury
(Cap. 7,1.2.4.6; Opera omnia, 5,312-313)
Tajemná moudrost, zjevená skrze Ducha Svatého
Kristus je cesta a dveře, Kristus je žebřík a vůz, on je slitovnice umístěná nad Boží archou a tajemství, které bylo skryté od věků. Kdo s celou rozhodností obrátí svou tvář k této slitovnici, pohlédne na Krista visícího na kříži, s vírou, nadějí a láskou, s oddaností, obdivem a radostí, s uznáním, chválou a jásotem, ten s ním koná paschu, to je přechod: přechází s holí kříže Rudým mořem, odchází z Egypta a vstupuje na poušť, aby okusil skrytou manu, a s Kristem spočine v hrobě, navenek jakoby mrtvý, ale zakouší – nakolik je to během pozemského putování možné – co bylo řečeno na kříži lotru, který se obrátil ke Kristu: Dnes budeš se mnou v ráji.
Má-li však být tento přechod dokonalý, je třeba zanechat veškeré rozumové činnosti a v nejvyšším vzplanutí lásky být unešen a přeměněn v Boha. Ale to je hluboké tajemství, které nezná nikdo než ten, komu se toho dostane, a dostane se toho jen tomu, kdo po tom touží, a touží po tom jen ten, koho zapálí až do morku kostí oheň Ducha Svatého, který Kristus seslal na svět. A proto říká Apoštol, že tato tajemná moudrost byla zjevena skrze Ducha Svatého.
Zkoumáš-li však, jak se to děje, ptej se milosti, a ne nauky, touhy, a ne rozumu, vzdychání modlitby, a ne horlivosti v četbě, ptej se Ženicha, a ne učitele, Boha, a ne člověka, temnoty, a ne jasu; neptej se světla, ale ohně úplně spalujícího a unášejícího k Bohu zcela zvláštním pomazáním a žhoucím planutím lásky. Tímto ohněm je Bůh sám, jeho pec je v Jeruzalémě a Kristus ji rozpálil žárem svého žhoucího utrpení. Opravdu to chápe jenom ten, kdo řekne: Šibenici si zvolila má duše, smrt moje kosti. Kdo miluje tuto smrt, může vidět Boha, neboť je nepochybně pravdivé: Člověk mě nemůže spatřit a zůstat naživu.
Zemřeme tedy a vstupme do temnoty, uložme mlčení starostem, žádostem a fantazii. Přejděme s ukřižovaným Kristem z tohoto světa k Otci, aby nám ukázal Otce a my mohli říci s Filipem: To nám stačí. Slyšme s Pavlem: Stačí ti moje milost. Plesejme s Davidem: Touhou hyne mé tělo i duše, Bůh je navždy skála mého srdce a můj podíl. Požehnán buď Hospodin navěky! Staň se, staň se!
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
1 Jan 3,24; Sir 1,9.10
Kdo zachovává Boží přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm. * A že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal.
Bůh stvořil moudrost v Duchu Svatém, vylil ji na vše, co žije, a udělil ji těm, kteří ho milují. * A že.
MODLITBA
Modleme se.
Všemohoucí Bože, veď nás, ať následujeme svatého biskupa Bonaventuru, jehož nebeské narozeniny dnes slavíme: ať usilujeme o poznání tvé pravdy a naše láska k tobě ať stále roste. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2026 J. Vidéky