Z první knihy Královské

19,1-9a.11-21

Hospodin se zjevuje Eliášovi

Achab oznámil Jezabel, co udělal Eliáš a jak pobil mečem všechny proroky. Jezabel poslala k Eliášovi posla se vzkazem: „Přísahám při bozích, že zítra v tuto dobu udělám tobě, co se stalo každému z nich!“ Eliáš se polekal a odešel, aby si zachránil život. Když přišel do Beršeby v Judsku, zanechal tam svého služebníka. Sám šel na poušť asi den cesty. Šel si sednout pod jednu kručinku, přál si smrt a zvolal: „Už je toho dost, Hospodine, vezmi mi život, neboť nejsem lepší než moji otcové!“ Lehl si a usnul pod tou kručinkou. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: „Vstaň, jez!“ Podíval se a hle – u jeho hlavy koláč upečený na rozžhaveném kameni a džbán vody. Najedl se a napil a znovu usnul.

Hospodinův anděl se vrátil podruhé, dotkl se ho a řekl: „Vstaň a najez se, neboť cesta by byla příliš dlouhá pro tebe.“ Vstal, najedl se a napil a šel v síle toho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorebu.

Když tam Eliáš přišel, přenocoval v jeskyni. A tu se k němu ozvalo Boží slovo. Řeklo mu: „Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem!“ Hospodin přecházel: prudký a silný vichr, který trhá hory a láme skály, vál před Hospodinem, ale Hospodin ve vichru nebyl. Potom nastalo zemětřesení, ale Hospodin v zemětřesení nebyl. Po zemětřesení šlehal oheň, ale Hospodin v ohni nebyl. Po ohni následoval šum jemného vánku. Když to Eliáš slyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel ven a zastavil se u vchodu do jeskyně, a hle – ozval se k němu hlas: „Co tu děláš, Eliáši?“ Odpověděl: „Planu horlivostí pro Hospodina, Boha zástupů, neboť synové Izraele opustili tvou smlouvu, zbořili tvé oltáře, mečem zabili tvé proroky. Já jsem zbyl sám a činí úklady, aby mi vzali život.“

Hospodin mu pravil: „Jdi a vrať se stejnou cestou stepí do Damašku. Až tam přijdeš, pomaž Hazaela za krále nad Aramejci, Jehua, syna Nimšiho, za krále nad Izraelem, a Elizea, syna Šafatova z Abel Mechola, pomaž za proroka místo sebe! Kdo unikne Hazaelovu meči, toho usmrtí Jehu, a kdo unikne Jehuovu meči, toho usmrtí Elizeus. Ale zachovám v Izraeli sedm tisíc, všechny ty, jejichž kolena nepoklekla před Bálem a jejichž ústa ho nepolíbila.“

Když Eliáš odešel z hory, nalezl Elizea, syna Šafatova, jak právě oral. Měl před sebou dvanáct spřežení, on sám byl při dvanáctém. Eliáš šel kolem něho a hodil na něj svůj plášť. Elizeus opustil býky, běžel za Eliášem a řekl: „Prosím, ať mohu políbit svého otce a svou matku a pak půjdu za tebou.“ Eliáš odpověděl: „Jdi a vrať se; co jsem ti měl učinit, to jsem udělal.“

Elizeus se tedy od něho vrátil, vzal spřežení býků, zabil je, na jejich jařmu uvařil maso a dal ho lidem k jídlu. Pak vstal, šel za Eliášem a sloužil mu.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Srov. Ex 33,21.22.20; Jan 1,18

Hospodin řekl Mojžíšovi: Postav se na skálu. Až bude přecházet má velebnost, postavím tě do skalní trhliny a svou dlaní tě zakryji, dokud nepřejdu. * Žádný člověk nemůže vidět Boha a zůstat naživu.

Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu. * Žádný.

Z listu svatého Theodora Studijského, opata, bratřím, kteří byli pro Krista vězněni v různých žalářích

(Ep. 21: PG 99,1180-1181.1185)

Zahrada církve je zalévána těmi, které stíhají nejrůznější útrapy

Co znamená to, co teď prožíváme? Potěšení a radost, neboť nám byla dána milost podstoupit pro Krista mučednický zápas, neboť kvůli Božímu slovu nás dali do vězení a na mučidla, neboť pro Krista, toho, jenž za nás byl zbičován, ponížen a nakonec i ukřižován, byli jsme zasypáni ranami a urážkami. Kdo by nezpíval chválu? Kdo by neoslavoval? Východ se raduje, jásá Západ, plesá celá církev od všech čtyř stran světa. Ale proč mluvit jen o zemi? I samo nebe je plné radosti. Právem se tudíž raduji a těším spolu s vámi, bratři moji milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno. A také vy se radujte a těšte se mnou.

Ze všeho nejdříve si musíme říci jednu pravdu: že nejsme vystavováni utrpení a soužení do té míry, jak zamýšlejí a chtějí ti, kteří nás trýzní – neboť v takovém případě bychom ve zkoušce neobstáli – nýbrž jen do té míry, jakou dovolí Kristus. Ten řídí celý zápas a přitom zápolí spolu s námi; ten připustí ve svém spravedlivém rozhodování jenom zápasy podle míry a množství síly jednoho každého z nás. Svědkem toho je Pavel, když volá: Bůh je věrný! On nedopustí, abyste byli zkoušeni víc, než snesete. Když dopustí zkoušku, dá také prostředky, jak z ní vyjít, a sílu, jak ji snášet.

Nuže bratři, vytrvat! Bůh už splétá věnce za vítězný zápas pro víru. Nestyďme se tedy za svědectví našemu Kristu.

I teď je Boží církev zalévána mučednickou krví. A zalévají ji zvláště ti, kdo dosud zápasí a jsou stíháni různými útrapami. Svou krev jako by proléval každý, kdo je držen ve vězení, kdo je odloučen od ostatních, koho svírají úzkosti, komu není dáno vidět žádnou lidskou tvář, kdo je připravován o základní potřeby, kdo hladoví a žízní, kdo nespatří ani sluneční paprsek, kdo den ze dne hledí smrti v tvář, jak říká Pavel, kdo je každodenně zabíjen, jak zpívá David. Ale jestliže s Kristem zemřeme, budeme s ním i žít, jestliže vytrváme, budeme s ním i kralovat.

Je to milost Boží, která si od dávných dob vyvoluje ty, kdo mají být Kristovými svědky; a tak z pokolení do pokolení vyvstávají noví mučedníci. Je nezbytné, aby přicházela pohoršení, řekl Kristus, aby vyvolení zazářili jako slunce a plevel byl zjevný jako noc.

V tomto křivém a zvráceném čase buďme, bratři, jako hvězdy zářící do temné noci bludu, jak si nás Kristus vyvolil pro svou slávu, k chvále pravé víry. Stejně jako nám staří, tak i my těm, kdo přijdou po nás, poskytněme oporu a příklad k následování, abychom se v Kristův den mohli radovat.

Kéž se vám nestane, o čem zpíváte v žalmu: Téměř již zakolísaly mé nohy, málem již uklouzly mé kroky, neboť jsem záviděl bezbožným. Vždyť to i ono jsem sám viděl. Ale kéž je vám spíš dáno slyšet, jak Pán říká: Jen na mě počkej, na den, kdy vstanu. A kdo vytrvá až do konce, bude spasen.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. Mt 24,45.46; 1 Kor 4,2

Kdo je ten věrný služebník, kterého Pán ustanovil, aby se staral o společenství bratří? * Blaze tomu, kdo věrně koná svou službu.

Když někdo něco spravuje, požaduje se od něho, aby na něj bylo spolehnutí. * Blaze tomu.