Modlitba se čtením
Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
Toť vskutku pravý Boží den,
zářící světlem blaživým,
vždyť celý svět byl obmyt v něm
přesvatou krví ze svých vin.
On vrátil slepým světla svit
a hříšným naději zas vlil,
kdo by se musel strachem chvít,
když Pán i lotru odpustil?
Úžas jal nad tím anděly,
kteří trest těla viděli,
že lotr Krista prosící
směl věčně slávy dosíci.
V tom nesmírné tkví tajemství:
by sňal hřích, který na všech lpí,
a zbavil svět vin veškerých,
vtělený Bůh smyl z těla hřích.
Může být větší vznešenost,
než když hřích milost vyhledá,
žár lásky spálí bázlivost
a když smrt nový život dá?
Buď věčně, Kriste, věrným svým
plesáním velikonočním.
Nás, milostí tvou vzkříšené,
vem k oslavě své vítězné.
Ježíši, každý tvor tě chval,
že vítězně jsi z hrobu vstal,
i Otce, Ducha milosti
ať věčně všechno tvorstvo ctí. Amen.
Nebo:
Ať z výšin nebe radost zní,
ať jásá země, moře s ní,
že po kříži Pán z hrobu vstal
a smrtelníkům žíti dal.
Vrací se milostivý čas,
den spásy zjevuje se zas,
v něm Beránkovou krví svět
tmy zbaven, září jako květ.
Proto tu oběť bělostnou
ctěme vždy s myslí radostnou
my, od ní tolik poctěni,
vždyť všechno dobré plyne z ní.
Nebo:
Jásejte, nebesa, zachvěj se, země!
Pán z hrobu živý vstal a kráčí ke mně.
Má zbabělosti necouvej, jdi vstříc,
buď si tvých hříchů sebevíc,
jen necouvej a jdi mu vstříc.
Ať zalije nás jeho jas,
ať hříchy z kořenů vytrhne z nás,
ať naší pýše zlomí vaz,
ať do duše nám hodí kvas,
ten kvásek milosrdné lásky,
z níž vykyne v nás chléb
k lámání bratřím.
Z lásky chléb, ne kámen!
Z kříže chléb, náš Kriste. Amen.
Nebo:
Ó bledý, lidský, bratrský a čistý,
ó pevný, úplný, čirý jak ametysty,
jsme připraveni již jak v listopadu listy.
Do tebe padneme, do tebe zřítíme se,
my skály poznali, studánky, jež jsou v lese,
a krutou odvahu v samotě, na útese.
My smrt jsme poznali a s tebou popřeme ji,
bolest, tu bolestnou přípravu na naději,
do rukou dáme ti, jež soucitem se chvějí.
A láska naše ví, že boj, ten boj náš svatý,
ty slavně zrytmuješ, ty krásný, odpočatý,
ve velkém poznání, až strháš z duší šaty.
Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu,
chci žízni jeho znít, být stopkou jeho plodu.
Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.
ŽALMY
1. ant. Bože, tys nám pomohl k vítězství nad našimi nepřáteli, zahanbils ty, kteří nás nenávidí. Aleluja.
Bože, slýchali jsme na vlastní uši, *
naši otcové nám vyprávěli,
cos vykonal za jejich časů, *
v pradávných dobách.
Tys je svou rukou usadil, když jsi vyhnal pohany, *
dals jim růst, když jsi potřel národy.
Vždyť neobsadili zemi svým mečem, *
nepomohlo jim k vítězství jejich rameno,
byla to tvá pravice a tvé rámě, *
tvá jasná tvář, neboť jsi je miloval.
Tys můj král a můj Bůh, *
popřál jsi vítězství Jakubovi.
S tebou jsme zdolali své nepřátele, *
v tvém jménu jsme pošlapali své protivníky.
Na svém luku jsem si nezakládal, *
vítězství mi nedal můj meč.
Ty však jsi nám pomohl k vítězství nad našimi nepřáteli, *
zahanbils ty, kteří nás nenávidí.
Bohem jsme se stále honosili, *
navěky jsme chválili tvé jméno.
Ant. Bože, tys nám pomohl k vítězství nad našimi nepřáteli, zahanbils ty, kteří nás nenávidí. Aleluja.
2. ant. Obrátíte-li se k Hospodinu, on od vás neodvrátí svou tvář. Aleluja.
Nyní však jsi nás zavrhl a zahanbil, *
netáhneš už, Bože, s našimi vojsky.
Dopustil jsi, že jsme utíkali před odpůrci, *
nabrali si lupu ti, kdo nás nenávidí.
Vydal jsi nás jak ovce na porážku *
a rozptýlils nás mezi pohany,
takřka zadarmo jsi odprodal svůj národ, *
nezískal jsi mnoho jejich cenou.
Našim sousedům jsi nás vydal na pohanu, *
našemu okolí v potupu a posměch.
Dopustils, že jsme se stali pro národy pořekadlem, *
pohané nad námi posměšně kývají hlavou.
Svou hanbu mám stále na zřeteli, *
stud se mi hrne do tváře,
když slyším pohanu a výsměch, *
když vidím nepřítele, jak se chce pomstít.
Ant. Obrátíte-li se k Hospodinu, on od vás neodvrátí svou tvář. Aleluja.
3. ant. Pane, neskrývej svou tvář, nezapomínej na naši bídu a útisk.
To vše nás stihlo, i když jsme na tebe nezapomínali *
ani nezrušili tvou smlouvu;
neodvrátilo se ani naše srdce *
a nesešly naše kroky z tvé stezky,
když jsi nás rozdrtil na strastiplném místě, *
a přikryl jsi nás temnotou.
Kdybychom zapomněli na jméno svého Boha, *
kdybychom vztáhli své ruce k cizímu bohu,
nebyl by na to Bůh přišel? *
Vždyť on zná tajnosti srdce!
Pro tebe jsme přece stále vražděni, *
mají nás jen za jatečné ovce!
Vzbuď se, proč spíš, Pane? *
Probuď se, neodháněj nás navždy!
Proč skrýváš svou tvář, *
zapomínáš na naši bídu a útisk?
Vždyť do prachu je sražena naše duše, *
na zemi leží naše tělo.
Povstaň nám na pomoc *
a vysvoboď nás pro svou lásku!
Ant. Pane, neskrývej svou tvář, nezapomínej na naši bídu a útisk.
Bůh, který vzkřísil Pána Ježíše, aleluja,
vzkřísí svou mocí také nás, aleluja.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy Zjevení svatého apoštola Jana
15,5 – 16,21
Sedm misek Božího hněvu
(Já, Jan,) jsem viděl, jak se v nebi otevřel chrám, stánek zjevení, a z něho vyšlo těch sedm andělů, majících oněch sedm ran; byli oblečeni do skvoucího čistého lněného roucha se zlatým pásem kolem prsou. A jedna z oněch čtyř bytostí dala těm sedmi andělům sedm zlatých misek, plných hněvu Boha, který žije na věčné věky. A chrám se naplnil dýmem Boží velebnosti a jeho moci, takže do chrámu nikdo nemohl vejít, dokud se neskončí těch sedm ran oněch sedmi andělů.
A uslyšel jsem z chrámu silný hlas, jak volá na těch sedm andělů: „Jděte a vylejte na zemi sedm misek Božího hněvu!“
Odešel první a vylil svou misku na zemi: vyrazily se zlé a bolestivé vředy lidem, kteří měli znamení šelmy, a těm, kteří se klaněli jejímu obrazu.
Druhý vylil svou misku na moře: proměnilo se v krev jako z mrtvoly, a v moři zhynulo všechno živé.
Třetí vylil svou misku na řeky a na prameny vod: proměnily se v krev. A uslyšel jsem, jak říká anděl, (který má moc) nad vodami: „Spravedlivý jsi ty, který jsi a který jsi byl, Svatý, protože jsi vynesl tento rozsudek. Za to, že prolili krev svatých a proroků, dal jsi jim pít krev! Zaslouží si to!“ A uslyšel jsem, jak volá oltář: „Ano, Pane, Bože vševládný, správné a spravedlivé jsou tvé soudy!“
Čtvrtý vylil svou misku na slunce: dostalo (moc) pálit lidi krutým žárem a lidé byli páleni hrozným žárem. Začali se rouhat Bohu, který má moc nad těmi ranami. Ale neobrátili se a nevzdali mu čest.
Pátý vylil svou misku na trůn šelmy: v jejím království se zatmělo a (lidé) se bolestí kousali do jazyka; rouhali se Bohu na nebi pro své bolesti a vředy, ale nezanechali kajícně svého jednání.
Šestý vylil svou misku na velikou řeku Eufrat: vyschla v ní voda, aby byla připravena cesta králům od východu slunce.
Pak jsem viděl, jak z tlamy draka, z tlamy šelmy a z úst falešného proroka vycházejí tři nečistí duchové jako žáby – to jsou totiž ďábelští duchové, kteří dělají divy; ti odcházejí ke králům na celém světě, aby je shromáždili k válce, k onomu velikému dni vševládného Boha.
„Hle, přicházím jako zloděj! Blaze tomu, kdo bdí a hlídá si šaty, aby nemusel chodit nahý a nebylo vidět jeho nahotu.“
(Drak) je shromáždil na místo, které se hebrejsky jmenuje Harmagedón.
Sedmý vylil svou misku na vzduch: tu z chrámu od trůnu vyšel silný hlas: „Stalo se!“ A nastaly blesky, hlasy, hromy a prudké zemětřesení; od té doby, co lidé žijí na zemi, nikdy tak prudké zemětřesení nebylo! Veliké město se roztrhlo na tři části a města pohanů se řítila. Tak si Bůh vzpomněl na veliký Babylón a dal mu číši vína svého rozhořčeného hněvu. Všechny ostrovy zmizely a po horách nezbyla ani stopa. Také padaly z nebe na lidi kroupy jak centy těžké. Lidé se však pro tu ránu krupobití rouhali proti Bohu, protože ta rána byla převeliká.
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
Mt 24,43a; Zj 16,15a; 1 Sol 5,3
Kdyby hospodář věděl, v kterou noční hodinu přijde zloděj, jistě by byl vzhůru. * Hle, přicházím jako zloděj. Blaze tomu, kdo bdí, aleluja.
Až budou lidé říkat: Je pokoj v bezpečí, tu na ně znenadání přitrhne záhuba. * Hle, přicházím.
DRUHÉ ČTENÍ
Z výkladu sv. Augustina, biskupa, na Janovo evangelium
(Tract. 124,5: CCL 36,684-685)
Církev je založena na Skále, kterou vyznal Petr
Všechnu útěchu, kterou Bůh lidem v jejich bídě nepřestává dávat, převyšuje to, že poslal v plnosti času – a on dobře věděl, kdy to má učinit – svého jednorozeného Syna, skrze nějž všechno stvořil: on zůstal Bohem a stal se člověkem, aby byl prostředníkem mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš.
Všichni, kdo v něho věří, jsou koupelí znovuzrození zbaveni veškeré viny hříchu a vysvobozeni z věčné záhuby. Mají žít ve víře, naději a lásce a procházet tímto světem a jeho pokušeními a nebezpečími jako poutníci. Bůh je přitom posiluje tělesnou i duchovní útěchou. A tak mají po cestě, kterou se pro ně stal Kristus, směřovat k tomu, že spatří Boha tváří v tvář.
A protože ani když jdou po cestě, kterou je Kristus, nejsou kvůli lidské slabosti bez hříchů, předepsal jim jako spasitelný lék slitování; to má podpírat jejich modlitbu, neboť on je učil modlit se: Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.
To činí církev, naplněna v tomto životě plném soužení blaženou nadějí, a apoštol Petr ji celou, pro své prvenství mezi apoštoly, ve své osobě obrazně představoval. Pokud jde o něj samotného, byl to od přirozenosti pouze jednotlivý člověk, působením milosti jednotlivý křesťan a ještě větší milostí jednotlivý, a to první apoštol; ale když mu bylo řečeno: Tobě dám klíče od nebeského království, co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi, tehdy představoval celou církev; ona se zmítá v tomto světě různými zkouškami jako v přívalu rozbouřených vln, ale nezřítí se, protože je postavena na skále, podle níž má Petr své jméno.
A Pán říká: Na té skále zbuduji svou církev, protože Petr předtím vyznal: Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha. Říká tedy: Na té skále, kterou jsi vyznal, zbuduji svou církev. Tou skálou byl Kristus. Na tomto základě byl zbudován i sám Petr. Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je už položen, a tím je Ježíš Kristus.
Tedy církev, založená na Kristu, přijala od něho v osobě Petrově klíče nebeského království, to je moc svazovat a rozvazovat hříchy. Tato církev, když Krista miluje a následuje, je vysvobozována od zlého. Nejvíc však Krista následuje v těch, kdo bojují za pravdu až na smrt.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Ez 3,21; 1 Tim 4,16
Když spravedlivého napomeneš, aby nehřešil, a on nezhřeší, jistě bude živ; * a ty sám sebe zachráníš, aleluja.
Dávej pozor sám na sebe i na to, čemu učíš. Povede to ke spáse jak tebe, tak tvé posluchače. * A ty.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, tys dal své církvi svatého papeže Pia, aby bděl nad čistotou její víry a provedl obnovu její liturgie; na jeho přímluvu posiluj v nás živou víru a účinnou lásku, abychom měli účast na tom, co konáš ve společenství svého lidu. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2026 J. Vidéky