Modlitba se čtením
Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen.
Tento úvod se vynechává, předcházelo-li uvedení do první modlitby dne.
HYMNUS
Láska mi dala z nebe
sestoupit v tento svět,
ona mi káže sebe
dát v oběť, i svou krev.
Láskou mi srdce puká,
milostí přemnohou,
kříž ani smrti muka
ji zdolat nemohou.
Korunu nosit z trní
mě ona učí jen,
posměchu jenom pro ni
jsem terčem učiněn.
Že v žízni žluč jsem lokal,
že srdce pilo tresť,
že oštěp bok můj proklál,
jen dílo lásky jest.
Jen pro ni, přeubohý,
v úzkostech přebývám,
pro ni ruce i nohy
probity hřeby mám.
Tu věrnou muku moji
chceš splatit duše, rci?
Miluj mě! To mě zhojí.
Jen lásku, Lásko, chci.
ŽALMY
1. ant. Pamatuj na mě, Hospodine, ujmi se mě a pomoz mi.
Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, *
jeho milosrdenství trvá navěky.
Kdo vylíčí mocné Hospodinovy činy, *
kdo vypoví všechnu jeho slávu?
Blaze těm, kteří dbají práva, *
spravedlivě jednají v každé době.
Pamatuj na mě, Hospodine, pro náklonnost k svému lidu, *
ujmi se mě a pomoz mi,
abych se těšil ze štěstí tvých vyvolených, †
abych se radoval z radosti tvého lidu, *
abych se chlubil spolu s tvým dědictvím.
Hřešili jsme jako naši otcové, *
páchali jsme nepravost, jednali bezbožně.
Naši otcové v Egyptě *
nechápali tvé divy,
neměli na paměti množství tvých dobrodiní, *
ale vzepřeli se proti Nejvyššímu u Rudého moře,
Přece však je zachránil pro své jméno, *
aby ukázal svou moc.
Pohrozil Rudému moři, a vyschlo, *
vedl je mezi vlnami jako po pevné zemi.
Zachránil je z moci toho, jenž je nenáviděl, *
vyprostil je z moci nepřítele.
Vody zatopily jejich protivníky, *
nezůstal z nich ani jeden.
Tu uvěřili jeho slovům *
a zpívali mu píseň chvály.
Brzy však zapomněli na jeho skutky, *
nevyčkali jeho rozhodnutí.
Dali se strhnout žádostivostí na poušti, *
pokoušeli Boha na pustině.
Splnil jim jejich žádost, *
ale poslal na ně i nakažlivou nemoc.
V táboře záviděli Mojžíšovi *
a Árónovi, zasvěcenému Hospodinu.
Otevřela se země a pohltila Datana, *
zavřela se nad Abiramovou tlupou.
V jejich tlupě vzplanul oheň, *
plamen spálil bezbožníky.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. Pamatuj na mě, Hospodine, ujmi se mě a pomoz mi.
2. ant. Pamatujme na smlouvu s Hospodinem, naším Bohem.
Zhotovili si tele u Chorebu *
a klaněli se modle ulité z kovu.
Zaměnili tak svoji Slávu *
za sochu býka, který požírá trávu.
Zapomněli na Boha, který je zachránil, *
který v Egyptě vykonal divy,
zázraky v Chámově zemi, *
úžasné skutky u Rudého moře.
Rozhodl se, že je zničí, †
kdyby se Mojžíš, jeho vyvolený, u něho nepřimlouval, *
aby odvrátil jeho hněv, jímž je chtěl zhubit.
Pohrdli vytouženou zemí, *
nevěřili jeho slovu.
Reptali ve svých stanech, *
neposlouchali Hospodinova hlasu.
Proto jim přísahal pozdviženou rukou, *
že je zničí na poušti,
že jejich potomstvo rozptýlí mezi národy, *
že je rozpráší do cizích zemí.
Přidali se k Bál Peorovi, *
jedli oběti mrtvých bohů.
Dráždili (Hospodina) svými zločiny, *
proto je stihla pohroma.
Tu povstal Pinchas a zjednal spravedlnost. *
Pohroma přestala.
Připočetlo se mu to k zásluze *
po všechna pokolení na věčné časy.
Popudili ho u vod v Meribě, *
zle se vedlo Mojžíšovi jejich vinou,
neboť rozhořčili jeho mysl, *
že svými rty nerozvážně mluvil.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. Pamatujme na smlouvu s Hospodinem, naším Bohem.
3. ant. Vysvoboď nás, Hospodine, náš Bože, a shromáždi svůj rozptýlený lid.
Nevyhubili národy, *
jak jim Hospodin rozkázal,
ale smísili se s pohany *
a naučili se jejich skutkům.
Uctívali jejich modly, *
a ty se jim staly léčkou.
Obětovali své syny *
i své dcery zlým duchům.
Prolévali nevinnou krev, †
krev svých synů a dcer, *
které obětovali kananejským modlám.
Země byla poskvrněna krví, †
znečistili se svými skutky *
a zpronevěřili se svými zločiny.
Tu vzplanul hněv Hospodinův proti jeho národu *
a zošklivil si své dědictví.
Proto je vydal do moci pohanů; *
vládli jim ti, kteří je nenáviděli.
Utiskovali je nepřátelé, *
museli se sklonit pod jejich ruku.
Mnohokrát je vysvobodil, †
oni ho však roztrpčovali svými pletichami, *
proto byli pokořeni pro své viny.
Ale shlédl na jejich soužení, *
když slyšel jejich prosbu.
Rozpomenul se kvůli nim na svoji smlouvu *
a slitoval se pro své velké milosrdenství.
Vzbudil k nim soucit *
u všech, kteří je přivedli do zajetí.
Vysvoboď nás, Hospodine, náš Bože, *
a shromáždi nás z pohanských zemí,
abychom chválili tvé svaté jméno *
a chlubili se tvou slávou.
Požehnaný Hospodin, Bůh Izraelův, †
od věků až na věky! *
Všechen lid ať řekne: „Amen!“
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. Vysvoboď nás, Hospodine, náš Bože, a shromáždi svůj rozptýlený lid.
Kdo jedná podle pravdy, jde ke světlu,
aby se ukázaly jeho skutky.
PRVNÍ ČTENÍ
Z druhé knihy Mojžíšovy
20,1-17
Desatero Božích přikázání
Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.
Nebudeš mít jiné bohy mimo mě.
Neuděláš si modlu, totiž žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.
Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.
Pamatuj na den sobotní, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci, ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě. V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin dni sobotnímu požehnal a oddělil ho jako svatý.
Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
Nezabiješ.
Nezcizoložíš.
Nepokradeš.
Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu.
Nebudeš dychtit po domu svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
Žl 19 (18),8.9; Řím 13,8.10
Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost. * Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči.
Kdo druhého miluje, splnil zákon; naplněním zákona je tedy láska. * Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči.
DRUHÉ ČTENÍ
Z traktátu „O útěku před světem“ od svatého Ambrože, biskupa
(Cap. 6,36; 7,44; 8,45; 9,52: CSEL 32,192.198-199.204)
Přimkněme se k Bohu, on je jediným opravdovým dobrem
Kde je srdce člověka, tam je i jeho poklad. Pán totiž nikdy neodmítá dávat dobro těm, kteří ho prosí.
Pán je přece dobrý, a zvláště dobrý je k těm, kdo se ho drží. Přilněme tedy k němu a buďme s ním celou svou duší, celým srdcem, s veškerou silou, abychom byli v jeho světle a viděli jeho slávu a byli naplněni milostí nejvyšší radosti. Nuže, k tomuto dobru pozvedejme své duše, ať v něm jsme a v něm žijeme, ať se k němu přimkneme, neboť převyšuje každý rozum a každé pomyšlení a je plný ustavičného pokoje a klidu. A tento pokoj převyšuje vše, nač lze pomyslet a co lze pocítit.
To je dobro, které všechno proniká, a všichni v něm žijeme a jsme na něm závislí a nic už nad ně není, neboť je božské. Nikdo totiž není dobrý kromě jediného Boha, a proto co je dobré, je Boží, a co je Boží, je dobré. Proto je řečeno: Otvíráš ruku, a sytí se dobrými dary. Skrze Boží dobrotu se nám totiž dostává všech opravdu dobrých věcí, a to bez příměsi jakéhokoli zla.
Tyto dobré věci slibuje věřícím Písmo, když říká: Budete jíst z dobrodiní země.
S Kristem jsme zemřeli; neseme na svém těle Kristovu smrt, aby se na nás ukázal také jeho život. Nežijeme tedy již svůj vlastní život, ale život Kristův, život v nevinnosti, život v čistotě, život prostý a plný všech ctností. S Kristem jsme vstali k novému životu, v něm tedy žijme, v něm vystupme vzhůru, aby nás had usilující uštknout naši patu nemohl na zemi nalézt.
Prchejme odtud. Duchovně můžeš utéci, i když tě tu tělo drží. Můžeš být zároveň zde i u Pána, jestliže k němu přilne tvá duše, jestliže ve svých myšlenkách půjdeš za ním, jestliže ho věrně, nikoli jen na oko budeš následovat, jestliže se k němu budeš utíkat; vždyť je přece naším útočištěm a silou ten, jemuž říká David: K tobě jsem se uchýlil a nebyl jsem zklamán.
A protože Bůh, který je naším útočištěm, je v nebi a trůní nad nebesy, musíme odsud utíkat k němu, tam, kde je mír, kde je odpočinutí od namáhavé práce, kde můžeme slavit velké odpočinutí podle slov Mojžíšových: Co země v odpočinutí sama zplodí, bude vaší potravou. Neboť odpočinutí v Bohu a patření na jeho radost, to jsou pravé hody, plné blaženosti a pokoje.
Utíkejme jako jeleni k pramenům vod. Po čem žíznil David, po tom ať žízní i naše duše. Kdože je ten pramen? Slyš, co David říká: Neboť u tebe je pramen života. A tomuto pramenu ať řekne má duše: Kdy už smím přijít a spatřit tvou tvář? Tím pramenem je totiž Bůh.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Mt 22,37; Dt 10,12
Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. * To je největší a první přikázání.
Co žádá od tebe Hospodin? Jenom aby ses bál Hospodina, svého Boha, abys ho miloval a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší. * To je největší a první přikázání.
ČTENÍ
Z vyprávění o kartaginských mučednících
(Cap. 18.20-21; edit. van Beek, Noviomagi, 1936, pp. 42.46-52)
Byli povoláni a vyvoleni ke slávě Páně
Rozbřesklo se do dne vítězství mučedníků a oni vyšli z vězení do amfiteátru, jako by již vstupovali do nebe, s veselou tváří, krásní, rozechvělí spíš radostí než bázní.
Nejprve přivedli Perpetuu a smýkali jí, takže upadla na bok. Hned vstala, a když spatřila na zemi sraženou Felicitu, přistoupila k ní, podala jí ruku a pomohla jí na nohy, takže tam stály obě vedle sebe. A jelikož už se lid obměkčil, byly přivolány zpět do Sanvivarské brány. Tam se Perpetuy ujal jistý muž jménem Rusticus, který byl tehdy katechumenem a měl ji rád. Tu jako by se probrala ze sna – v tak mocném vytržení ducha předtím byla – a začala se rozhlížet kolem sebe. A k údivu všech se zeptala: „Kdy už nás tam předhodí té krávě?“ A když slyšela, že se to už stalo, nevěřila, dokud nezjistila, že jak její tělo, tak oděv nesou stopy trýznění. Potom se obrátila k přivolanému svému bratru a k onomu katechumenovi s těmito slovy: „Stůjte pevně ve víře a všichni se navzájem milujte a ať vás naše utrpení nepohoršuje!“
Rovněž Saturus, který byl v jiné bráně, povzbuzoval vojína Pudenta a řekl: „Zkrátka a dobře, jak jsem předpokládal a předpověděl, opravdu jsem zatím žádnou šelmu nevnímal. Takže teď můžeš z celého srdce věřit, že tam jdu a zahynu jediným levhartím kousnutím.“ A vzápětí byl na kraji arény předhozen levhartovi. Po jediném kousnutí levharta jej zalilo takové množství krve, že když se vracel, na svědectví druhého křtu lid opětovně volal: „Obmytý je spasen, obmytý je spasen!“ Ovšemže byl spasen, kdo se takovýmto způsobem obmyl.
Tu řekl Saturus vojínu Pudentovi: „Buď sbohem a pamatuj na svou víru i na mne. A tohle ať tě neznepokojuje, nýbrž posílí.“ A zároveň ho požádal, aby mu půjčil řemínek s prstu, vložil si ho do otevřené rány a vrátil mu jej zpět jako zástavu a památku na prolitou krev. Hned nato se polomrtvý skácel mezi ostatní, kteří měli být na obvyklém místě utraceni.
A když lid požadoval, aby byli přivedeni do středu arény, aby mohli všichni na vlastní oči přihlížet, jak vniká meč do jejich těla a dokonává se vražda, sami ještě vstali a dovlekli se tam, kam lid chtěl, a předem se navzájem políbili, aby své mučednictví korunovali slavným znamením pokoje.
Pak už bez hnutí a mlčky přijali smrtící ránu. Jako první Saturus: první ve vidění vystupoval po žebříku, první vypustil duši; i Perpetuu nechal čekat. A sama Perpetua, jako by ještě měla zakusit nějakou bolest, když byla bodnuta mezi žebra, jen zasténala a sama navedla třesoucí se pravici nezkušeného gladiátora na své hrdlo. Nečistý duch se jí tak bál, že by snad tato veliká žena ani nemohla být jinak zabita, ledaže sama chtěla.
Vpravdě nad jiné stateční a blažení mučedníci! Vpravdě jste byli povoláni a vyvoleni, abyste vstoupili do slávy našeho Pána Ježíše Krista.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Řím 8,34b-35.37
Kristus Ježíš je po Boží pravici a přimlouvá se za nás. * Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití?
Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. * Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití?
MODLITBA
Modleme se.
V lásce k tobě, Bože, nacházely svaté mučednice Perpetua a Felicita sílu, aby se nezalekly svých mučitelů a překonaly smrtelná muka; na jejich přímluvu posiluj i naši lásku, aby stále rostla. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Nakonec se připojí:
Dobrořečme Pánu.
Bohu díky.
Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.
Při slavení prodloužené vigilie před nedělí nebo slavností se vsunou před chvalozpěv Bože, tebe chválíme kantika a evangelium, jak je uvedeno v Dodatku (zatím ještě není zpracován pro online breviář).
Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí denní modlitby církve, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2026 J. Vidéky