17. červenec 2025

Panny Marie Karmelské
nezávazná památka
(v ostravsko-opavské diecézi)

Biblické texty oslavují krásu Karmelu. Na této hoře, zdvihající se na břehu Středozemního moře poblíž dnešní Haify, bránil prorok Eliáš čistotu víry vyvoleného národa. Ve 12. století se tam usadila skupina poustevníků. V obláčku vystupujícím na prosbu Eliáše z moře a přinášejícím spásný déšť (1 Král 18,44) spatřovali předobraz Matky Boží a své řeholní společenství svěřili pod její ochranu. Ve 13. století museli utéci před Saracény do Evropy a dosáhli schválení karmelitánských řeholních stanov. Podle tradice, která se v tomto řádu uchovává, svěřila Panna Maria generálnímu představenému Simonu Stockovi škapulíř (1251) s příslibem zvláštní ochrany pro ty, kdo ho budou nosit. Památka Panny Marie Karmelské se v karmelitánském řádu slaví od 14. století a v roce 1726 byla její oslava rozšířena na celou církev.

Modlitba se čtením

Bože, pospěš mi na pomoc.

Slyš naše volání.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja.

Tento úvod se vynechává, předcházelo-li uvedení do první modlitby dne.

HYMNUS

Zdráva buď, císařovno vší ctnosti,

víry, lásky i vší šlechetnosti,

zdrávas, plná milosti,

rač na nás vzpomenouti,

Matko vší dobrotivosti.

Abychom důstojně tě chválíce,

zpívajíce, čtouce i prosíce,

mohli dostat od Krista,

Syna tvého mocného,

milosti Ducha Svatého.

Bohem Otcem před věky vybraná,

také jeho Synem vyvolená

a Duchem navštívená,

církví svatou slavená,

všech svatých světice svatá.

Zdráva buď, Panno všech panen čistá,

zdrávas, mořská hvězdo, cesto jistá,

zdrávas, slunce světlosti,

zdráva buď, kmeni Jesse,

všech hříšných orodovnice.

Ó Maria, Matko milostivá,

tys na Synu svém si vyprosila:

že budeš vyslyšena,

když za někoho prosíš,

zaň se přimlouvati ráčíš.

ŽALMY

1. ant. Hospodine, shlédni z nebe, pohleď na naše pohanění.

Žalm 89 (88), 39-53
Nářek nad zkázou Davidova domu
Vzbudil nám mocného spasitele z rodu svého služebníka Davida. (Lk 1,69)
IV (39-46)

(Ty) jsi zamítl a zavrhl, *

zanevřels na svého pomazaného.

Pohrdl jsi smlouvou svého služebníka, *

jeho korunu znesvětils v prachu.

Pobořils všechny jeho hradby, *

jeho tvrze proměnils v trosky.

Každý, kdo šel kolem, ho oloupil, *

svým sousedům zůstal pro smích.

Povýšil jsi pravici jeho protivníků, *

rozveselils všechny jeho nepřátele.

Otupil jsi ostří jeho meče *

a nepomohl jsi mu v boji.

Nechals vyblednout jeho lesk *

a jeho trůn jsi povalil na zem.

Ukrátils dny jeho mladistvé svěžesti, *

zahrnul jsi ho hanbou.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Hospodine, shlédni z nebe, pohleď na naše pohanění.

2. ant. Kristus je výhonek z Davidova kořene, zářivá jitřní hvězda.

V (47-53)

Jak dlouho, Hospodine? †

Chceš se stále skrývat? *

Bude tvůj hněv hořet jak oheň?

Uvaž, jak krátký mám život, *

jak pomíjivé stvořils všechny lidi!

Žije někdo, kdo by neuzřel smrti? *

Kdo by se zachránil z moci podsvětí?

Kde jsou, Pane, tvé bývalé milosti, *

které jsi přísahal Davidovi při své věrnosti?

Pamatuj, Pane, na potupu svých služebníků, *

nosím v klíně všechna nepřátelství národů,

jimiž tupí, Hospodine, tvoji nepřátelé, *

jimiž tupí jednání tvého pomazaného.

Požehnán buď Hospodin navěky! *

Staň se! Staň se!

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Kristus je výhonek z Davidova kořene, zářivá jitřní hvězda.

3. ant. Naše léta jsou jako tráva, která vadne, jen ty, Bože, zůstáváš navěky.

Žalm 90 (89)
Věčný Bůh, útočiště každého člověka
U Boha je jeden den jako tisíc roků a tisíc roků jako jeden den. (2 Petr 3,8)

Pane, tys nám býval útočištěm *

od pokolení do pokolení!

Dříve než se zrodily hory, než povstala země a svět, *

od věčnosti do věčnosti jsi ty, Bože!

Rozkazem vracíš člověka v prach *

a pravíš: „Vraťte se, smrtelníci!“

Neboť tisíc let je v tvých očích †

jako včerejší den, který minul, *

a jako noční hlídka.

Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, *

podobají se pučící trávě:

Zrána kvete a bují, *

večer je skosena a vadne.

Hyneme vskutku pro tvůj hněv, *

děsíme se pro tvé rozhořčení.

Položils před sebe naše viny, *

naše tajné hříchy jsou ve světle tvé tváře.

Neboť pominuly všechny naše dny v tvém hněvu, *

jako vzdech jsme dokončili svá léta.

Našich let bývá úhrnem sedmdesát, *

u toho, kdo je při síle, osmdesát.

Většina jich je lopota a trýzeň, *

neboť rychle pomíjejí, a my odlétáme.

Kdo uváží sílu tvého hněvu *

a kdo se bojí tvé nevole?

Nauč nás počítat naše dny, *

ať dojdeme k moudrosti srdce.

Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? *

Slituj se nad svými služebníky!

Nasyť nás brzy svou slitovností, *

ať jásáme a radujeme se po celý život!

Potěš nás za dny, kdy jsi nás soužil, *

za léta, kdy jsme zakoušeli zlé.

Nechť se ukáže tvým služebníkům tvoje dílo, *

tvá sláva jejich synům.

Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, †

dej zdar práci našich rukou, *

dej zdar práci našich rukou!

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Naše léta jsou jako tráva, která vadne, jen ty, Bože, zůstáváš navěky.

U tebe, Hospodine, je pramen života,

v tvé záři vidíme světlo.

PRVNÍ ČTENÍ

Z první knihy Královské

22,1-9.15-23.29.34-38

Smrt bezbožného krále Achaba

Po tři roky nedošlo mezi Aramem a Izraelem k válce. V třetím roce sestoupil Josafat, král judský, ke králi izraelskému. Izraelský král řekl svým služebníkům: „Víte, že Ramot v Gileadu patří nám? A my otálíme vzít jej z rukou aramejského krále.“ Pak se otázal Josafata: „Půjdeš se mnou do války o Ramot v Gileadu?“

Josafat izraelskému králi odvětil: „Jsme jedno, já jako ty, můj lid jako tvůj lid, mí koně jako tví koně.“ Josafat izraelskému králi řekl: „Dotaž se ještě dnes na slovo Hospodinovo.“ Izraelský král shromáždil proroky, na čtyři sta mužů, a řekl jim: „Mám jít do války proti Ramotu v Gileadu nebo mám od toho upustit?“ Odpověděli: „Jdi, Pán jej vydá králi do rukou.“ Ale Josafat se zeptal: „Cožpak tu už není žádný prorok Hospodinův, abychom se dotázali skrze něho?“ Izraelský král Josafatovi odpověděl: „Je tu ještě jeden muž, skrze něhož bychom se mohli dotázat Hospodina, ale já ho nenávidím, protože mi neprorokuje nic dobrého, nýbrž jen zlo. Je to Micheáš, syn Jimlův.“ Josafat řekl: „Nechť král tak nemluví!“ Izraelský král tedy povolal jednoho eunucha a řekl: „Rychle přiveď Micheáše, syna Jimlova.“

Když přišel ke králi, král mu řekl: „Micheáši, máme jít do války proti Ramotu v Gileadu, nebo máme od toho upustit?“ On mu odpověděl: „Vytáhni, budeš mít úspěch. Hospodin jej vydá králi do rukou.“ Král ho okřikl: „Kolikrát tě mám zapřísahat, abys mi v Hospodinově jménu nemluvil nic než pravdu?“ Micheáš odpověděl:

„Viděl jsem všechen Izrael

rozptýlený po horách

jako ovce, které nemají pastýře.

Hospodin řekl: ‚Zůstali bez pánů, ať se každý v pokoji vrátí domů.‘“

Izraelský král řekl Josafatovi: „Neřekl jsem ti, že mi nebude prorokovat nic dobrého, nýbrž jen zlo?“

Ale Micheáš pokračoval: „Tak tedy slyš slovo Hospodinovo. Viděl jsem Hospodina, sedícího na trůně. Všechen nebeský zástup stál před ním zprava i zleva. Hospodin řekl: ‚Kdo zláká Achaba, aby vytáhl a padl u Ramotu v Gileadu?‘ Ten říkal to a druhý ono. Tu vystoupil jakýsi duch, postavil se před Hospodina a řekl: ‚Já ho zlákám.‘ Hospodin mu pravil: ‚Čím?‘ On odpověděl: ‚Vyjdu a stanu se zrádným duchem v ústech všech jeho proroků.‘ Hospodin řekl: ‚Ty ho zlákáš, ty to dokážeš. Jdi a učiň to!‘ A nyní, hle, Hospodin dal zrádného ducha do úst všech těchto tvých proroků. Hospodin ti ohlásil zlé věci.“

Král izraelský i Josafat, král judský, vytáhli proti Ramotu v Gileadu.

Kdosi však bezděčně napjal luk a zasáhl izraelského krále mezi články pancíře. Král řekl svému vozataji: „Obrať se a odvez mě z bojiště, jsem raněn.“ Ale boj se toho dne tak vystupňoval, že král musel zůstat na voze proti Aramejcům; večer pak zemřel. Krev z rány vytékala do korby vozu. Při západu slunce se táborem rozlehl pokřik: „Každý do svého města, každý do své země!“

Král tedy zemřel a byl dopraven do Samaří. V Samaří krále pohřbili. Když oplachovali vůz v samařském rybníku, chlemtali psi jeho krev a nevěstky se v ní omývaly, podle slova Hospodinova, které ohlásil.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Srov. Jer 29,9.8.11; Dt 18,18

Vaši proroci vám prorokují ve jménu mém lež, nedejte se od nich svádět. * Vím, jaké mám s vámi úmysly.

Vzbudím proroka a vložím svoje slova v jeho ústa. * Vím, jaké mám s vámi úmysly.

DRUHÉ ČTENÍ

Z kázání svatého Lva Velikého, papeže

(Sermo 1 in Nativitate Domini, 2.3: PL 54,191-192)

Maria počala dříve duchovně než tělesně

Je vyvolena panna z královského rodu Davidova, aby počala svaté dítě, a má toto božské i lidské dítě počít dříve duchovně než tělesně. A aby se při neznalosti Božího úmyslu nezalekla tak neobvyklých účinků, dovídá se z rozhovoru s andělem, co v ní má vykonat Duch Svatý. A ta, která se má již brzy stát Rodičkou Boží, věří, že to nebude na úkor její čistoty. Proč by měla pochybovat o nevídaném početí, když je jí slíbeno, že to způsobí moc Nejvyššího? Její víru má utvrdit také to, co podivuhodného se na důkaz už stalo s Alžbětou: proti všemu očekávání čeká dítě. A ten, který chtěl, aby počala ta, která byla neplodná, může nepochybně dát, aby počala i panna.

Boží Slovo, sám Bůh, Syn Boží, ten, který byl na počátku u Boha, všechno povstalo skrze něj a bez něho nepovstalo nic, se tedy stal člověkem, aby vysvobodil člověka od věčné smrti. Sklonil se a přijal naši nízkost, ale nezmenšila se tím jeho vznešenost: zůstal tím, co byl, a přijal to, co nebyl, a tak sjednotil pravou přirozenost služebníka s tou přirozeností, v níž je roven Otci. Spojil obojí takovým svazkem, že jeho slavná přirozenost nepohltila tu nižší, ani přijetí nižší přirozenosti nic neubralo té vyšší.

Oběma přirozenostem tedy zůstalo, co jim patří, a jsou spojeny v jednu osobu: nízkost byla přijata vznešeností, slabost silou, smrtelnost věčností. A aby byl splacen dluh ležící na nás na všech, je neporušitelná přirozenost spojena s přirozeností schopnou trpět, pravý Bůh i pravý člověk jsou v Pánu Ježíši spojeni vjedno. A tak mohl, jak to bylo přiměřené pro naše uzdravení, jeden a tentýž prostředník mezi Bohem a lidmi jednak zemřít, jednak vstát z mrtvých. Proto právem zrození spásy nijak neporušilo nedotčené panenství, neboť příchod pravdy byl ochranou čistoty.

Milovaní, takové narození bylo vhodné pro Krista, Boží moc a Boží moudrost, aby nám byl lidstvím roven a božstvím nás převyšoval. Neboť kdyby nebyl pravý Bůh, nepřinesl by nám uzdravení, a kdyby nebyl pravý člověk, nemohl by nám dát příklad.

Proto při narození Páně jásají andělé, zpívají Sláva na výsostech Bohu a zvěstují na zemi pokoj lidem dobré vůle. Vidí totiž, jak se ze všech národů světa vytváří nebeský Jeruzalém. Jak velice se mají lidé při své ubohosti radovat z tohoto nevýslovného díla Boží lásky, když to působí takovou radost andělům při jejich vznešenosti!

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Lk 1,49.48

Veliké věci mi učinil ten, který je mocný. * Budou mě blahoslavit všechna pokolení.

Shlédl na svou nepatrnou služebnici, * Budou mě blahoslavit všechna pokolení.

MODLITBA

Modleme se.

Prosíme tě, Bože, veď nás k dokonalejší modlitbě, abychom na přímluvu a pod ochranou blahoslavené Panny Marie stále stoupali cestou, která vede ke Kristu. Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Nakonec se připojí:

Dobrořečme Pánu.

Bohu díky.

Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.

Při slavení prodloužené vigilie před nedělí nebo slavností se vsunou před chvalozpěv Bože, tebe chválíme kantika a evangelium, jak je uvedeno v Dodatku (zatím ještě není zpracován pro online breviář).

Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí denní modlitby církve, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.

Text © Česká biskupská konference, 2018

© 1999-2024 J. Vidéky