1. říjen 2025

Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, panny a učitelky církve
památka

Narodila se 2. I. 1873 v Alençonu v severozápadní Francii. Jmenovala se Marie Františka Terezie Martinová. Když jí bylo čtyři a půl roku, zemřela jí matka a otec se přestěhoval s dětmi do Lisieux. Tam začala chodit do školy v penzionátu benediktinek (1881); vstoupila ke karmelitkám (1888), přijala jméno Terezie od Dítěte Ježíše a od Svaté tváře a složila řádové sliby (1890). Vynikala pokorou, evangelní prostotou a důvěrou v Boha. Na svou cestu „duchovního dětství“ uváděla také novicky, když jí představená svěřila jejich přípravu (1893). Zasvětila svůj život modlitbě a sebeobětování za spásu duší, za kněze a za misie. Od roku 1895 začala na příkaz představené psát své vzpomínky „Dějiny duše“. Zemřela na tuberkulózu 30. IX. 1897 v Lisieux. V roce 1925 byla prohlášena za svatou a roku 1927 za patronku misií. V roce 1997 prohlášena učitelkou Církve.

Modlitba se čtením

Bože, pospěš mi na pomoc.

Slyš naše volání.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja.

Tento úvod se vynechává, předcházelo-li uvedení do první modlitby dne.

HYMNUS

Aj, Ženich jde, dí z nebe hlas,

kdo moudrý, ať procitne,

lampu připraviti má čas,

a tak hanbě unikne.

Když Pán o půlnoci přijde,

svým radost chtěje dáti,

kdo nemoudrou pannou bude,

venku zůstane státi.

Lampa ta je svědomí tvé,

olejem víra v Krista,

láska pak s nadějí, ty dvě,

učiní, že je jistá.

Čistý olej býti musí,

má-li hořeti jasně,

sic se plamen sám zadusí,

přichystej si jej časně.

Jestliže se zde opozdíš,

nic nedbaje dobrého,

marně potom jinému díš:

Dej mi z oleje svého.

Neb ten, kdo má, pro sebe má,

strom nedává jinému

stromu ovoce, každý dá

to, co má, pánu svému.

Chceš-li býti z počtu svatých,

musíš znamení míti

kříže Kristova v činech svých

a v srdci jej nositi.

Nic platný Beránek není

tomu, jenž ctnosti nedbá,

jako tvrdému kamení

déšť plodnosti nedodá.

Obrať se k Bohu rychle zas,

uvaž, že tvůj čas míjí.

„Dnes“ dokud je, máš ještě čas,

ten, který rychle míjí,

když pak přejde, nevrátí se,

nadarmo se ohlídáš,

k pokání jiného více

navěky neuhlídáš.

ŽALMY

1. ant. Naříkáme a očekáváme vykoupení našeho těla.

Žalm 39 (38)
Prosba těžce zkoušeného
Tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti ... kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje. (Řím 8,20)
I (2-7)

Řekl jsem: dám si pozor na své chování, *

abych nezhřešil svým jazykem,

do svých úst si vložím uzdu, *

pokud bude přede mnou bezbožník.

Zmlkl jsem v tichu, zbaven štěstí, *

má bolest se však rozjitřila.

Srdce mi vzplálo v nitru, †

když jsem uvažoval, vznítil se oheň *

a jazykem jsem se ozval:

Dej mi poznat, Hospodine, můj konec, †

jaká je míra mých dnů, *

ať si uvědomím svou pomíjivost.

Hle, na pídě jsi vyměřil mé dny †

a můj život je před tebou jako nic, *

každý člověk trvá jen co dech.

Jen jako stín jde člověk životem, †

zbytečně se vzrušuje, *

hromadí, a neví pro koho.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Naříkáme a očekáváme vykoupení našeho těla.

2. ant. Slyš, Hospodine, mou prosbu: nemlč k mým slzám.

II (8-14)

A nyní, co mohu čekat, Pane? *

V tobě je má naděje.

Zbav mě všech mých nepravostí, *

nevydávej mě pro smích bláznu!

Mlčím, neotvírám svá ústa, *

vždyť tys to učinil!

Zbav mě své rány, *

hynu pod úderem tvé ruky.

Trestem káráš vinu člověka, †

ničíš jako mol, co má nejcennější: *

každý člověk je pouze jak dech.

Slyš, Hospodine, mou prosbu, †

nakloň svůj sluch k mému volání, *

nemlč k mým slzám!

Vždyť jsem u tebe jen hostem, *

přistěhovalcem, jako byli všichni moji otcové.

Odvrať ode mě svůj pohled, ať si vydechnu, *

dříve než odejdu a už nebudu.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Slyš, Hospodine, mou prosbu: nemlč k mým slzám.

3. ant. Stále se spoléhám na Boží slitovnost.

Žalm 52 (51)
Proti pomlouvači
Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu. (1 Kor 1,31)

Proč se chlubíš hanebností, *

bezectný siláku?

Stále jen myslíš na zkázu, *

tvůj jazyk je jak ostrá břitva, ty pleticháři!

Podlost je ti milejší než dobro, *

lhaní víc než mluvit, jak se sluší.

V každé pomlouvačné řeči máš zálibu, *

falešný jazyku!

Proto tě Bůh zahubí, *

odstraní tě navždy,

vytáhne tě ze stanu, *

vyrve tě ze země živých.

Spravedliví to uvidí a zaleknou se, *

jemu se však vysmějí:

„Hle, člověk, který si nezvolil *

Boha za svou záštitu,

spoléhal na své velké bohatství, *

domohl se moci svou násilností.“

Já však jsem jako zelená oliva v Božím domě, *

stále se spoléhám na Boží slitovnost.

Ustavičně tě chci chválit, že jsi to učinil, *

před tvými svatými chci slavit tvé jméno, neboť je dobré.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Stále se spoléhám na Boží slitovnost.

Doufám v Hospodina,

má duše doufá v jeho slovo.

PRVNÍ ČTENÍ

Z listu svatého apoštola Pavla Filipanům

2,12-30

Pracujte na tom, abyste došli spásy

Moji drazí, jako jste vždycky (projevovali) poslušnost, tak i teď pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste došli spásy; a to nejen když jsem u vás, ale hlavně nyní, když jsem daleko. Vždyť i to, že chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve vás Bůh, abyste se mu mohli líbit.

Dělejte všecko bez reptání a váhání. Tak z vás budou (lidé) bezúhonní a bezelstní, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení špatného a zvráceného, ve kterém vy však budete zářit jako hvězdy ve vesmíru. Držte se pevně slova života, abych se mohl chlubit v onen Kristův den, že jsem neběžel nadarmo ani že jsem se nadarmo nenamáhal.

A kdybych musel prolít v oběť i svou krev při posvátné službě vaší víře, raduji se (z toho) a raduji se s vámi se všemi. Stejně se však radujte i vy a dělte se o tu radost se mnou.

Doufám v Pána Ježíše, že k vám brzy budu moci poslat Timoteje, abych i já byl klidný, když se dovím, jak se vám vede. Nemám totiž nikoho, kdo by tak stejně smýšlel a tak upřímně pečoval o vaše věci. Všichni ostatní myslí jenom na svoje (zájmy), ne na (zájmy) Ježíše Krista. Víte, jak se (Timotej) osvědčil, že se mnou sloužil v evangeliu jako syn s otcem. Doufám tedy, že ho pošlu, hned jak uvidím, na čem jsem. Mám však důvěru v Pána, že i sám budu moci brzo přijít.

Pokládám však za nutné vypravit k vám Epafrodita, svého bratra, spolupracovníka a spolubojovníka, kterého jste poslali, aby mi posloužil v mých potřebách. Vždyť toužil po vás všech a znepokojilo ho, že jste se dověděli, jak se rozstonal. A opravdu onemocněl na smrt. Bůh se však nad ním slitoval – a nejen nad ním, ale i nade mnou, abych neměl zármutek na zármutek. Tím spěšněji ho posílám nazpět, abyste se při pohledu na něj zase zaradovali a já abych tím měl o zármutek méně. Přijměte ho tedy s velkou radostí, jak se sluší na křesťany, a mějte takové lidi v úctě. Vždyť pro Kristovo dílo by málem byl umřel. Vlastní život dal v sázku, aby doplnil, v čem jste vy mi nemohli posloužit.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

2 Petr 1,10.11; Ef 5,8

Vynasnažte se, aby bylo vaše povolání a vyvolení pevné. * Tak vám bude dopřán volný přístup do věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.

Byli jste kdysi tmou, ale teď jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla. * Tak vám bude dopřán volný přístup do věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.

DRUHÉ ČTENÍ

Z vlastního životopisu svaté Terezie od Dítěte Ježíše

(Manuscrits autobiographiques, Lisieux 1957, 227-229)

V srdci církve budu láskou

Když byly pro mě mé nesmírné touhy mučednictvím, otevřela jsem listy svatého Pavla, abych konečně nalezla odpověď. Mé oči utkvěly na dvanácté a třinácté kapitole prvního listu Korinťanům. V té první jsem četla, že všichni nemohou být zároveň apoštoly, proroky a učiteli, že se církev skládá z různých údů a oko nemůže být zároveň rukou. Odpověď byla jasná, ale mé touhy neutišila, pokoj mi nepřinesla.

Neztrácela jsem odvahu a četla jsem dál, až mi přinesla úlevu tato věta: Usilujte o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu. A apoštol vysvětluje, že i nejlepší dary nejsou nic bez lásky a že láska je nejlepší cesta, neboť vede bezpečně k Bohu. Konečně jsem nalezla klid.

Když jsem pozorovala tajemné tělo církve, nepoznávala jsem se v žádném údu, jak je popisuje svatý Pavel, nebo spíše jsem se chtěla vidět v každém z nich. Ale láska mi poskytla stěžejní bod mého povolání. Bylo mi jasné, že je-li církev tajemným tělem, skládajícím se z mnoha údů, nemůže jí chybět část nejdůležitější a nejušlechtilejší. Pochopila jsem, že církev má srdce, a to srdce že plane láskou. Pochopila jsem, že jedině láska uvádí její údy v činnost, a kdyby tato láska uhasla, apoštolové by přestali hlásat evangelium, mučedníci by se zdráhali prolít svou krev. Pochopila jsem, že láska v sobě zahrnuje všechna povolání, že láska je všechno, že obsáhne všechny časy a místa, jedním slovem, že je věčná.

Tu jsem zvolala s velikou, překypující radostí: „Ježíši, má lásko, konečně jsem nalezla své povolání. Mým povoláním je milovat. Ano, nalezla jsem své místo v církvi, a toto místo jsi mi dal ty, můj Bože. V srdci církve, své Matky, budu láskou, a tak budu vším, a můj sen se splní!“

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. Žl 21 (20),4; Job 31,18; Ef 3,19; Žl 31 (30),20

Bože, miloval jsi mě dřív než já tebe. * Tvoje láska, přesahující všechno poznání, od dětství se mnou rostla.

Jak nesmírná je tvá dobrotivost, Hospodine, uchovals ji těm, kdo se tě bojí. * Tvoje láska, přesahující všechno poznání, od dětství se mnou rostla.

MODLITBA

Modleme se.

Všemohoucí Bože, ty se k nám skláníš jako Otec, když nespoléháme na sebe, ale všechnu svou naději skládáme v tebe; veď nás, ať s důvěrou kráčíme po cestě, kterou jsi ukázal svaté Terezii, a doveď nás k blaženému patření na svou tvář. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Nakonec se připojí:

Dobrořečme Pánu.

Bohu díky.

Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.

Při slavení prodloužené vigilie před nedělí nebo slavností se vsunou před chvalozpěv Bože, tebe chválíme kantika a evangelium, jak je uvedeno v Dodatku (zatím ještě není zpracován pro online breviář).

Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí denní modlitby církve, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.

Text © Česká biskupská konference, 2018

© 1999-2024 J. Vidéky