4. duben 2025

Sv. Izidora, biskupa a učitele církve
pro připomínku

Narodil se kolem roku 560 u Sevilly ve Španělsku. Brzy ztratil otce a o jeho výchovu se staral starší bratr, sevillský arcibiskup, Leandr. Po jeho smrti se stal jeho nástupcem (kolem roku 600). Svolával koncily do Toleda, duchovní metropole Španělska. Pro lepší vzdělání svých kněží zřizoval školy a knihovny. Byl rádcem visigotských králů a 7. století v jeho vlasti se po předchozím úpadku stalo dobou nového rozkvětu. Jeho nejrozsáhlejší (12-svazkové) dílo „Etymologie“ je souhrnem starověké moudrosti. Zemřel 4. IV. 636 v Seville. Jeho ostatky byly v 11. století převezeny do Leonu, kde byla postavena bazilika nesoucí jeho jméno.

Modlitba se čtením

Bože, pospěš mi na pomoc.

Slyš naše volání.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen.

Tento úvod se vynechává, předcházelo-li uvedení do první modlitby dne.

HYMNUS

Boží Synu, ty jsi vinu

shladil nás, všech hříšníků.

Na křížis pněl, muky trpěl

pro nás od protivníků.

Zjednal jsi nám to, co Adam

ztratil skrze pýchu svou

a řeč ďáblovu lichou,

smířil jsi nás v ten smutný čas,

když ses k Otci s velkou mocí

modlil za naše viny:

Odpustiž jim, neb já to vím,

že nevědí, co činí.

Synu Boží, ty jsi zboží

všech duší i bohatství.

V tebe vlitá je i skrytá

plnost celého božství.

Tys studnice, nikdo více;

není žádné milosti,

jedině v tvé plnosti:

kdo chce píti, nežízniti,

ať jde k tobě, váží sobě

u tebe živé vody,

tu vždy pijíc, nežízní víc,

ale má věčné hody.

Ježíši náš, ty dobře znáš,

že jsme plni všech zlostí.

Skrze svou krev nám viny slev

a popřej své milosti.

Ať jsme silní, neomylní

ve víře, v milování,

plníce přikázání,

ať úzkosti vždy s radostí

nesem pro tě v svém životě,

Pane, Králi Sabaoth;

potom nám přej, u sebe dej

v nebesích věčný život.

Nebo:

Má duše se nespouštěj

nikdy Boha svého,

neb on mě neopustí

též času žádného.

V něm je má naděje,

on mě ve dne i v noci

opatruje svou mocí,

když se mi zle děje.

Abych vždy mohl jíti

jen po cestách přímých,

k své škodě neblouditi

v temnostech omylných,

světlo slova svého

přede mnou rozsvěcuje

a mě vždy ochraňuje

před lstí ďábla zlého.

Byť pak mě opustili,

jak se v světě děje,

moji přátelé milí,

když mi sám Bůh přeje,

rychle svou milostí

mě zbaví všeho zlého,

duši, tělu škodného,

přivede k radosti.

Jemu já se oddávám

v štěstí, také v psotě,

jeho vždycky zůstávám

v smrti i v životě.

Vím, že neopustí

doufajícího v něho,

že zachrání každého,

kdo se ho nespustí.

ŽALMY

1. ant. Naši otcové nám vyprávěli o Hospodinově moci a o jeho slavných činech.

Žalm 78 (77),1-39
Dobrota Boží a nevěrnost národa v dějinách spásy
Tyto věci se staly nám pro výstrahu. (1 Kor 10,6)
I (1-16)

Slyš, můj lide, mé naučení, *

nastav uši slovům mých úst!

Otevřu k průpovědi svá ústa, *

vyložím tajemné události z pradávných dob.

Co jsme slyšeli a poznali, *

co nám otcové vyprávěli,

nezatajíme jejich synům, *

příštímu pokolení budeme vypravovat

slavné Hospodinovy činy i jeho moc, *

podivuhodné skutky jím vykonané.

Dal totiž Jakubovi nařízení *

a stanovil příkaz pro Izraele,

aby o tom, co poručil našim otcům, *

poučili své syny.

Má to znát příští pokolení, synové, kteří se narodí, *

mají to vyprávět svým dětem,

aby vložili svou důvěru v Boha, †

aby nezapomněli na Boží skutky *

a zachovávali jeho nařízení.

Aby nebyli jako jejich otcové, *

vzpurné a zatvrzelé pokolení,

pokolení nestálého srdce, *

jehož duch nebyl věrný Bohu.

Efraimovci, dovední lukostřelci, *

dali se na útěk v den bitvy.

Nezachovali Boží smlouvu, *

odmítli jednat podle jeho zákona.

Zapomněli na jeho skutky, *

na podivuhodné činy, které jim ukázal.

Před jejich otci způsobil divy *

v egyptské zemi na taniské pláni.

Rozdělil moře a převedl je, *

postavil vody jako násep.

Za dne je vedl oblakem, *

po celou noc světlem ohně.

Rozštěpil skály na poušti *

a hojně je napojil proudem vody.

Potokům dal vytrysknout ze skály *

a vodě dal téci jak řekám.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Naši otcové nám vyprávěli o Hospodinově moci a o jeho slavných činech.

2. ant. Synové Izraele jedli manu a pili z duchovní skály, která je doprovázela.

II (17-31)

Přece však proti němu hřešili dále, *

nepřestali na poušti urážet Nejvyššího.

Pokoušeli Boha ve svém srdci, *

když žádali pokrm podle své choutky.

Pohrdlivě mluvili proti Bohu, *

řekli: „Dokáže Bůh prostřít stůl zde na poušti?

Ano, udeřil do skály, že vytekla voda a potoky se rozlily: *

ale dovede dát i chléb či opatřit maso svému lidu?“

Proto se Hospodin rozhněval, když to slyšel, †

a oheň vzplanul proti Jakubovi, *

i hněv vzkypěl proti Izraeli,

že nevěřili v Boha, *

nedůvěřovali v jeho pomoc.

Poručil tedy mrakům nahoře *

a otevřel brány nebes,

seslal na ně déšť many, aby se najedli, *

a dal jim nebeský pokrm.

Člověk jedl chléb silných, *

pokrm jim poslal do sytosti.

Východnímu větru dal vanout z nebe *

a svou mocí přivedl vítr od jihu.

Jak by to prach byl, seslal na ně déšť masa, *

jak by to byl mořský písek, dal jim pernaté ptáky.

Padli do jejich tábora, *

kolem jejich stanů.

Jedli a důkladně se nasytili, *

po čem toužili, jim splnil.

Neukojili ještě svou choutku, †

ještě měli pokrm ve svých ústech, *

když proti nim vzkypěl Boží hněv:

pobil jejich siláky, *

zahubil izraelské jinochy.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Synové Izraele jedli manu a pili z duchovní skály, která je doprovázela.

3. ant. Bůh je naší skálou a naším zachráncem.

III (32-39)

Přes to vše hřešili dál *

a nechtěli věřit jeho divům.

Tu náhle ukončil jejich dny, *

jejich léta nenadálou zhoubou.

Když je hubil, hledali ho, *

obraceli se a sháněli se po Bohu.

Vzpomínali si, že Bůh je jim skálou, *

že Nejvyšší, Bůh, je jim zachráncem.

Lísali se k němu ústy, *

ale svým jazykem mu lhali,

neboť jejich srdce nebylo k němu upřímné *

a nebyli věrni jeho smlouvě.

On však milostivě odpouštěl vinu a nehubil je, †

často potlačoval svůj hněv *

a nedal zcela vzplát své nevoli.

Pamatoval na to, že jsou jen tělo, *

jen vánek, který se rozplyne bez návratu.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Bůh je naší skálou a naším zachráncem.

Obraťte se k Hospodinu, svému Bohu,

neboť je dobrotivý a milosrdný.

PRVNÍ ČTENÍ

Ze čtvrté knihy Mojžíšovy

14,1-25

Reptání proti Mojžíšovi a Mojžíšova přímluva za lid

Veškeré společenství se dalo do křiku a hlasitě plakalo celou onu noc.

Všichni izraelští synové reptali proti Mojžíšovi a Árónovi a celé společenství jim vyčítalo: „Kéž bychom byli zemřeli v egyptské zemi nebo na této poušti! Kéž bychom zemřeli! Proč nás Hospodin přivedl do této země? Abychom padli mečem? Aby se naše ženy a děti staly kořistí? Nebylo by pro nás lepší vrátit se do Egypta?“ I řekli si vespolek: „Ustanovme si vůdce a vraťme se do Egypta!“

Tu padli Mojžíš a Árón na tvář před celým shromážděním společenství izraelských synů. Jozue, syn Nunův, a Kaleb, syn Jefunův, dva z těch, kdo dělali průzkum v zemi, roztrhli svá roucha a domlouvali celému společenství izraelských synů: „Země, kterou jsme při průzkumu procházeli, je země převelice dobrá. Jestliže nám Hospodin bude přát, uvede nás do této země a dá nám ji. Je to země oplývající mlékem a medem. Nevzpírejte se přece proti Hospodinu. Nebojte se lidu té země. Sníme je jako chleba. Jejich ochrana od nich odstoupila, kdežto s námi je Hospodin. Nebojte se jich!“

Celé společenství však křičelo, aby je ukamenovali. Vtom se všem izraelským synům ukázala při stánku schůzky Hospodinova sláva. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Jak dlouho mě bude tento lid znevažovat? Jak dlouho mi nebude věřit přes všechna znamení, která jsem uprostřed něho konal? Budu ho bít morem a vydědím jej, a z tebe učiním větší a zdatnější národ, než je on.“

Mojžíš však řekl Hospodinu: „Uslyší o tom Egypťané, neboť z jejich středu jsi vyvedl tento lid svou mocí, a budou o tom vykládat obyvatelům této země. Ti slyšeli, že ty, Hospodine, jsi uprostřed tohoto lidu, že ty, Hospodine, se zjevuješ tváří v tvář. Tvůj oblak stojí nad nimi, v sloupu oblakovém chodíš před nimi ve dne a v sloupu ohnivém v noci. Když tento lid do jednoho usmrtíš, národy, které slyšely o tobě zprávu, řeknou: ‚Protože Hospodin nebyl s to uvést tento lid do země, kterou přísežně zaslíbil, pobil je na poušti.‘

Nuže, nechť se, prosím, vyvýší tvá moc, Panovníku, jak jsi prohlásil. Řekl jsi: ‚Hospodin je shovívavý a nesmírně milosrdný, odpouští vinu a přestupek, ale viníka nenechá bez trestu, vinu otců stíhá na synech do třetího i čtvrtého pokolení.‘ Promiň, prosím, tomuto lidu vinu podle svého velikého milosrdenství, jako jsi mu ji odpouštěl od Egypta až sem.“

Hospodin odpověděl: „Na tvou přímluvu promíjím. Avšak jakože jsem živ, Hospodinova sláva naplní celou zemi. Proto žádný z mužů, kteří viděli mou slávu a má znamení, jež jsem činil v Egyptě i na poušti, a pokoušeli mě už aspoň desetkrát a neposlouchali mě, nespatří zemi, kterou jsem přísežně zaslíbil jejich otcům. Nespatří ji žádný, kdo mě znevažoval. Jen svého služebníka Kaleba, protože byl jiného ducha a cele se mi oddal, uvedu do země, do níž vstoupil, a jeho potomstvo ji obsadí. V dolině sídlí Amalečané a Kananejci; zítra se tedy obraťte a táhněte pouští dál cestou k Rákosovému moři.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Žl 103 (102),8.9.13.14

Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý. Nechce se přít ustavičně ani se hněvat navěky. * Jako se smilovává otec nad syny, tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.

Neboť on ví, z čeho jsme utvořeni, má v paměti, že jsme jen prach. * Jako se smilovává otec nad syny, tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.

DRUHÉ ČTENÍ

Z velikonočních listů svatého Atanáše, biskupa

(Ep. 5,1-2: PG 26,1379-1380)

Jednotou víry činí velikonoční tajemství blízkými všechny, kdo jsou si tělesně vzdálení

Jak je slavné a krásné, bratři, že po jednom svátku slavíme druhý, na jednu modlitbu navazujeme jinou, že se od jednoho postu dostáváme k dalšímu a že po jedné slavnosti přichází nová. A tak nastává opět ten čas, který nám nabízí nový začátek, neboť nás zve znovu slavit svaté Velikonoce, při nichž byl Pán obětován. Sytíme se jím sice stále jako chlebem života a naše duše se jako z pramene osvěžuje jeho drahocennou krví, přesto však stále žízníme a vždycky znovu toužíme. A on se všech žíznivých ujímá a ve své dobrotě zve každé žíznící srdce na sváteční slavnost: Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije. Tak přece zní výrok našeho Spasitele. Nejen tedy, že kdokoli přistoupí, uhasí svou žízeň, ale ať poprosí kdykoli, s radostí je mu dovoleno, aby ke Spasiteli přišel. Milost tohoto svátku se neomezuje na jediný den a jeho jasný paprsek nezapadá, ale vždycky je připraven osvítit duši, která po tom touží. Síla tohoto světla se ustavičně mocně projevuje na těch, jejichž srdce bylo osvíceno a kteří ve dne v noci naslouchají božským knihám, tak jako člověk, o němž se mluví v žalmu jako o blaženém: Blaze tomu, kdo nechodí, jak mu radí bezbožní, nepostává na cestě, kudy chodí hříšní, a nezasedá ve shromáždění rouhačů, ale má zalíbení v Hospodinově zákoně a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí.

Bůh, který pro nás, moji drazí, tento svátek na počátku ustanovil, nám jej také dopřává každým rokem slavit. Ten, který vydal svého Syna na smrt, aby nás spasil, dává nám z téhož důvodu i svátek, který si v průběhu roku vždy touto dobou připomínáme. Tento svátek nás provází těžkostmi, na něž ve světě narážíme; a Bůh nám dopřává radost ze spasení, která z tohoto svátku vyzařuje, neboť nás shromažďuje kolem jediného stolu a na všech místech nás duchovně spojuje, takže se můžeme společně modlit a společně děkovat, jak se to ve svátek sluší a patří. Je to zázrak jeho dobroty: k tomuto svátku shromažďuje totiž všechny z velkých dálek a ty, kdo si snad zůstávají tělesně vzdálení, činí jednotou víry blízkými.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. Sof 3,8.9; Jan 12,32

V den, kdy vstanu jako svědek, tehdy očistím rty národům, * aby všichni vzývali Hospodinovo jméno a svorně mu sloužili.

Až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě, * aby všichni vzývali Hospodinovo jméno a svorně mu sloužili.

ČTENÍ

Z „Knihy sentencí“ svatého Izidora

(Lib. 3,8-10: PL 83,679-682)

Učitel zákona, který se stal učedníkem v království nebeském

Modlitba nás očišťuje, četba vzdělává. Můžeme-li obojí, je to dobré; nemůžeme-li však, raději se modleme než čtěme.

Kdo chce být stále s Bohem, musí se často modlit i často číst. Neboť když se modlíme, mluvíme my s Bohem, a když čteme, mluví Bůh s námi.

Veškerý pokrok pochází z četby a rozjímání. Neboť jestliže něco nevíme, naučíme se tomu čtením, a čemu jsme se naučili, to si uchováváme rozjímáním.

Četba svatého Písma nám přináší dvojí dar: jednak zdokonaluje rozumové poznání, jednak odvádí člověka od marností světa a přivádí ho k Boží lásce.

A dvojí cíl má ten, kdo čte: předně aby Písmu porozuměl, za druhé aby poznal, s jakým užitkem a důstojností je má přednášet. Neboť každý bude nejprve s to pochopit, co čte, a pak dokáže vyslovit, čemu se naučil.

Neúnavný čtenář bude nejspíš přístupný myšlence, že víc znamená plnit, co četl, než to pouze znát. Méně trestuhodné je zajisté, když neznáme, oč usilovat, než to vědět, ale nic pro to nedělat. Právě tak jako při čtení toužíme, abychom porozuměli, máme to, co jsme skrze porozumění poznali jako správné, také plnit.

Nikdo nemůže poznat smysl svatého Písma, jestliže se nejprve s Písmem při četbě důvěrně neseznámí. Jak je psáno: Měj moudrost ve vážnosti, a ona tě povýší, když ji obejmeš, zjedná ti čest.

Čím usilovněji se kdo bude věnovat svatým slovům Písma, tím bohatší poznání z nich načerpá. Stejně jako země dává tím hojnější úrodu, čím víc je obdělávána.

Někteří lidé mají dar porozumění, ale nedbají o pilnou četbu: netečnou nedbalostí přicházejí o to, co mohli při četbě poznat. Jiní by zase rádi poznávali, ale brání jim těžkopádné chápání. Ti se však přece jen pilnou četbou doberou toho, co ti nadaní pro svou lenost propásli.

I když někdo pomalu chápe, přesto může dojít odměny za dobré studium, jestliže se snažil. Zato ten, kdo nechává dar rozumu, který dostal od Boha, ležet ladem, uvaluje na sebe odsouzení, protože darem, jejž dostal, pohrdá a hřeší leností.

Bez podpory milosti sice učenost prochází ušima, ale do srdce nikdy nepronikne. Udělá třeba navenek rozruch, ale uvnitř není k ničemu. Když ovšem Bůh vnitřním dotekem milosti daruje porozumění, jeho slovo vlité do lidského ucha pronikne až do hloubi srdce.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Mt 13,52; Př 14,33

Každý učitel Zákona, který se stal učedníkem nebeského království, * je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré.

Moudrost přebývá v srdci rozumného. * Je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré.

MODLITBA

Modleme se.

Bože, tys povolal svatého Izidora, aby svým učením vzdělával tvou církev; vyslyš naše prosby a na jeho přímluvu jí pomáhej, ať stále roste v poznání tvé pravdy. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Nakonec se připojí:

Dobrořečme Pánu.

Bohu díky.

Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.

Při slavení prodloužené vigilie před nedělí nebo slavností se vsunou před chvalozpěv Bože, tebe chválíme kantika a evangelium, jak je uvedeno v Dodatku (zatím ještě není zpracován pro online breviář).

Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí denní modlitby církve, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.

Text © Česká biskupská konference, 2018

© 1999-2024 J. Vidéky